Data a společnost

příběh čtyř měst

nejhlubší příčina invaze do Ukrajiny tkví v selhání Ruska při demokratizaci, píše v KOMENTÁŘI Michael Ignatieff

Fotoreserg / Depositphotos
18. březen 2022
Michael Ignatieff
<p>Invaze do Ukrajiny vstupuje do čtvrtého týdne a Kyjev čelí krvavému rozuzlení. I jaderná válka se stala myslitelnou.</p><p>Abychom se zorientovali a přišli na to, co dělat, musíme porozumět, jak jsme se do tohoto bodu dostali. Jak rád říkal Isaiah Berlin, je třeba, abychom rozeznali vzor na koberci.</p><p>Tato válka nezačala v roce 2022. Začala v roce 2007 projevem na Mnichovské bezpečnostní konferenci, ve kterém ruský prezident Vladimír Putin odmítl přijmout evropské uspořádání po pádu Berlínské zdi v roce 1989. O rok později následovala invaze do Gruzie, v roce 2014 okupace Krymu a Donbasu.</p><p>Tehdy jsme vzor nerozeznali. Dnes ho vidět musíme. K pochopení proč Kyjev čelí útoku se musíme vrátit do Budapeště v roce 1956, kdy bylo Maďarské povstání potlačeno sovětskými tanky. Konec dalšího hnutí pro národní svobodu přišel v roce 1968, když sovětské tanky pronikly do Prahy. V roce 1981 následovala Varšava. Po vyhlášení stanného práva byli průkopníci první unie volného obchodu ve východní Evropě zavřeni ve svých domovech. Tanky byly polské, příkazy k jejich nasazení ale přišly z Moskvy.</p><p>Příběh čtyř východoevropských hlavních měst, každé z nichž bylo během posledních sedmdesáti let napadeno Ruskem, boří tvrzení, že současnou krizi způsobila východní expanze NATO. Východoevropané pochopili, že když neměli bezpečnostní záruky NATO, nemohli si udržet demokracii. Západ východoevropanům NATO nevnutil: oni jej požadovali. Odmítnout rozšíření by bylo projevem ztroskotanství.</p><div class="quote-right">Příběh čtyř východoevropských hlavních měst, každé z nichž bylo během posledních sedmdesáti let napadeno Ruskem, boří tvrzení, že současnou krizi způsobila východní expanze NATO.</div><p>Východoevropané vždy chápali, že autoritářské Rusko, ať už mu vládne kdokoli, nikdy netolerovalo svobodné státy na svých hranicích. Putinova brutalita má svůj rodokmen. Zrcadlí brutalitu carů vůči Polákům v devatenáctém století a brutalitu Josifa Stalina vůči menšinám jeho říše. Putin, stejně jako jeho předchůdci, likviduje své nepřátele doma i v cizině. Vinit za to jeho démonickou nebo snad vyšinutou osobnost opomíjí dlouhou historickou kontinuitu použití ruské síly uvnitř i za hranicemi země.</p><p>O nic méně ale k Rusku patří tradice odvážných lidí, kteří jsou ochotní protestem proti útisku riskovat vyhnanství a vězení, počínající povstáním Decembristů v roce 1825. Jejich odvaha nám připomíná, že neexistuje konflikt s Rusy, ale s jejich režimem.</p><p>Nejhlubším kořenem ukrajinské katastrofy je selhání Ruska při vydání se na demokratickou cestu.</p><p>První promeškaná příležitost nastala po roce 1905, kdy se vůdci jako Serge Witte a Pyotr Stolypin pokusili zachránit carskou autokracii skrze její reformu. Další postavy, jako otec Vladimíra Nabokova nebo můj děda, Pavel Ignatieff, kteří sloužili ve vyšších patrech carského režimu, chtěli víc než reformovanou autokracii. Vášnivě věřili, že Rusko se může stát parlamentní demokracií britského střihu. Tato naděje vyhasla s koncem první světové války, kdy se moci chopil Vladimír Lenin. Následovalo sedmdesát let tyranie.</p><p>Další randezous s nadějí přišlo po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Boris Yetlsin selhal v řízení demokratické tranzice a předal stát operativci KGB se jménem Vladimír Putin. Je-li Ukrajině v roce 2022 vyhrožováno zničením, je to proto, že Rusko zmeškalo demokratickou příležitost mezi lety 1991 a 1999.</p><p>V každém z předešlých případů, kdy ruské tanky a obrněná vozidla zasáhly, aby zničily svobodné lidi, se Maďaři, Češi a Poláci obrátili na západní Evropu a Spojené státy, aby tomu zabránili. Jejich volání zůstalo nevyslyšené. V každém z těchto případů se západní státy rozhodly neriskovat jadernou válku. Jejich zdrženlivost zachránila mír, ale zradila lidi z východní Evropy. Tentokrát je to jinak. Sankční balíky a dodávky zbraní naznačují, že západ se rozhodl, že tentokrát si zradu nemůže dovolit.</p><p>Důvod je jednoduchý. Putinův cíl je zhoubný pro mezinárodní pořádek. Je jím zničení Ukrajinců jako samosprávného národa a jejich násilné včlenění do ruského území. Uspěje-li Putin v dobytí Ukrajiny, nikdo z Evropanů nebude v bezpečí.</p><p>Proto jsme ochotní vzít na sebe větší riziko, abychom ho zastavili, než o jakém západ vůbec uvažoval v letech 1956, 1968 a 1981. O rizicích bychom měli hovořit jasně. Není vyloučeno, že zatímco Evropa a NATO zásobí zbraněmi ukrajinské bojovníky, Putin bude v pokušení hrozit vojenskou akcí proti samotné alianci NATO. Možná Polsku. Putin už vyhrožoval použitím jaderných zbraní. Pokud jeho karban selže a bude čelit porážce a ztrátě moci, nemůžeme vyloučit, že použije taktického jaderného útoku, aby se udržel u moci skrze pouhý teror. Jedině klidné odhodlání trvat na Článku 5 zaručuje, že státy NATO v první linii takovou hrozbu zapudí.</p><p>Putin na invazi vsadil všechno. Otázkou není, zda jeho hazardní hra selže, ale pouze jak dlouho bude trvat, než se tak stane.</p><p>Když Nikita Chruščev nařídil vyslat tanky do Budapeště, komunistickému systému tak koupil dalších 40 let u moci. Maďarsko ale svobodu získalo zpět.</p><p>Tanky Leonida Břežněva v Praze daly českému komunistickému režimu 20 let navíc, ale lidé režim svrhli v roce 1989.</p><p>Ruská podpora Wojciecha Jaruzelskiho v Polsku pořídila komunistům sotva deset let a jeho loutkový režim byl zavržen.</p><p>Dřív nebo později a nejspíš až poté, co Putin padne, vládce Ruska zjistí, tak jako Michail Gorbačov, že hrubá síla nemůže udusit touhu lidí po svobodě. Lidská paměť je tvrdohlavá věc a to, co Ukrajina zakusila v minulých týdnech nebude zapomenuto, ani odpuštěno.</p><p>Západ mezitím zjišťuje, že měkká síla (soft power) není náhražkou tvrdé síly (hard power). Sankce, jak nám připomněl bulharský politický komentátor Ivan Krastev, nezastaví tanky. Jaderný deštník nám poskytuje výmluvu pro snižování vojenských výdajů na konvenční zbraně. Západní demokracie se odzbrojili, s vírou, že konflikt je nemyslitelný, a i kdyby přišel, jaderné zbraně – a Článek 5 – státy v první linii NATO ochrání. Putin tuto chybu neudělal.</p><p>Každý stát NATO bude muset následovat příklad Německa a reinvestovat do armády. Kanada bude muset přezbrojit, aby měla spolehlivé prostředky, které může rozmístit ve státech NATO přední linie a k její vlastní hranici s Ruskem. Rusové musí pochopit, že když uspořádají vojenský vpád přes hranici NATO – Leninovo pověstné zkoušení bajonetů – setkají se s armádou. Pokud je nezastaví ani ta, tak s jadernými zbraněmi – nejdříve taktickými, a pokud to bude nutné, strategickými.</p><p>To zaručuje Článek 5 a měli bychom ho brát smrtelně vážně. Vrátili jsme se do světa před rokem 1989 a vyjednávání o novém bezpečnostním pořádku v Evropě jsou u konce. Putin chtěl rozhodnout o budoucnosti Ukrajiny a východní Evropy opětovným projednáváním dohody z roku 1989, kterou zanikla Sovětská říše. Ale kdo bude vyjednávat s Vladimírem Putinem dnes? Mluvení je u konce. Vyobcování je na pořadu dne.</p><p>Po přehodnocení tvrdé síly přichází na řadu přehodnocení energetické politiky. Otevřela se příležitost odnaučit Evropu od závislosti na ruské ropě a plynu. Čím dříve se kontinent bude moci zásobovat kapalným plynem z jiných, než ruských zdrojů, tím lépe. Akcelerace evropské energetické tranzice, nástup menších a bezpečnějších jaderných reaktorů pro pokrytí základních zatížení a větrných a solárních elektráren pro pokrytí špiček přeruší pekelný cyklus, ve kterém ruská agrese vyhání nahoru cenu ropy a naplňuje Putinovu pokladnu.</p><p>Otevírá se také příležitost rozklížit rusko-čínskou alianci. Naše důrazná odezva Putinovi varuje čínské vůdce, že riskují to samé, zaútočí-li na Taiwan. Taiwanci, tak jako Ukrajinci, nejsou pro své sousedy žádnou hrozbou. Ale tak jako Putin, i čínský prezident Xi Jinping odpírá jejich právo existovat ve svobodě. Xi čelí závažné volbě. Mohl by říci Putinovi, aby přestal. Nebo se může rozhodnout že zůstane zticha a pokračovat v úsilí proti Taiwanu. Zaútočí-li na Taiwan, musí vědět, že bude čelit stejným následkům, jako Putin: vojenské dobrodružství se setká s prudkým odporem a bude potrestáno vyhnáním z mezinárodní komunity.</p><p>Nakonec – a zdá se, že autoritáři tohle nikdy nepochopí – světová politika nikdy není jen chladnokrevnou záležitostí geostrategické kalkulace. Je-li v sázce svoboda lidí, boj se stává hluboce osobním. Tyrany vždy překvapí, když objeví, že lidé se mohou zajímat o svobodu druhých stejně tak, jako se starají o tu svoji. Světová politika nikdy není jen chladnokrevnou záležitostí geostrategické kalkulace.</p><div class="quote-right">Světová politika nikdy není jen chladnokrevnou záležitostí geostrategické kalkulace.</div><p>Když jsem poprvé přijel do Ukrajiny v roce 1992, potkal jsem řadu mladých kanadských Ukrajinců, kteří se objevili v Kyjevě, aby mladému státu pomohli vyhrabat se ze zmaru, který za sebou zanechalo 70 let sovětské tyranie. Jednou z nich byla kurážná žena, které bylo něco přes dvacet – Chrystia Freeland, dnešní místopředsedkyně kanadské vlády.</p><p>Později, během té samé návštěvy, jsem jel kolem malé vesnice mezi poli cukrové řepy dvě hodiny jižně od Kyjeva. Hledal jsem malý ruský ortodoxní kostel. Když jsem ho našel, na náhrobních kamenech jsem objevil jména mé rodiny. Můj praděda a prababička vlastnili pozemek poblíž vesnice, Žili a zemřeli tam. Byl to jejich domov. Klečíc na jejich hrobech v hrobce toho vesnického kostela jsem cítil, že Ukrajina je zemí, kde můj příběh začal. Podobně to cítí mnozí ukrajinští Kanaďané. Ano, moje kořeny jsou ruské, ale moji předci rozuměli tomu, že je místo, kterému se říká Ukrajina, s vlastním jazykem, kulturou a tradicemi. Takže když jako jejich potomek přemýšlím o ruských vojácích, kteří byli vysláni, aby tu malou vesnici obsadili, vím dobře, kde stojím.</p><p>Na tom hřbitově se mnou místní lidé sdíleli své příběhy. Řekli mi o nuceném Ukrajinském hladomoru, během kterého jedli trávu, aby přežili. O dnech v roce 1941, kdy Němci zastřelili jejich židovské sousedy a naházali je do jam. O letech, kdy byl jejich kostel zavřený komunistickými potentáty a hrobka byla přeměněna na řeznictví. Jak ta litanie pokračovala, stará žena, která seděla vedle mě, začala plakat. Nikdy v životě jsem neslyšel něco podobného. Nekončící hrdelní kvílení z hlubin jejího těla. Bylo to jakoby ta žena vyjadřovala veškeré utrpení historie jejího lidu. Je to zvuk, který slyším, když tohle píšu, zvuk, který mě svazuje s dnešním smutkem Ukrajinců.</p><p>Tahle loajalita k místům a lidem je faktem, který tyrani vždy ignorují. Napříč světem ale jsou lidé, vzdálení daleko od Ukrajiny, kteří věří, že tam jejich příběhy začaly, a kteří se dívají, jak barbarství dosedá na jejich zem a cítí nesmiřitelné odhodlání zajistit, aby nezvítězilo. Toto přesvědčení, které pochází z příběhů o původu, patří mezi věci, které tyrani nikdy nepochopí. Vytváří solidaritu napříč světem, která zajístí, že Ukrajinci budou jednoho dne zase žít svobodně.</p>
<p>Invaze do Ukrajiny vstupuje do čtvrtého týdne a Kyjev čelí krvavému rozuzlení. I jaderná válka se stala myslitelnou.</p><p>Abychom se zorientovali a přišli na to, co dělat, musíme porozumět, jak jsme se do tohoto bodu dostali. Jak rád říkal Isaiah Berlin, je třeba, abychom rozeznali vzor na koberci.</p><p>Tato válka nezačala v roce 2022. Začala v roce 2007 projevem na Mnichovské bezpečnostní konferenci, ve kterém ruský prezident Vladimír Putin odmítl přijmout evropské uspořádání po pádu Berlínské zdi v roce 1989. O rok později následovala invaze do Gruzie, v roce 2014 okupace Krymu a Donbasu.</p><p>Tehdy jsme vzor nerozeznali. Dnes ho vidět musíme. K pochopení proč Kyjev čelí útoku se musíme vrátit do Budapeště v roce 1956, kdy bylo Maďarské povstání potlačeno sovětskými tanky. Konec dalšího hnutí pro národní svobodu přišel v roce 1968, když sovětské tanky pronikly do Prahy. V roce 1981 následovala Varšava. Po vyhlášení stanného práva byli průkopníci první unie volného obchodu ve východní Evropě zavřeni ve svých domovech. Tanky byly polské, příkazy k jejich nasazení ale přišly z Moskvy.</p><p>Příběh čtyř východoevropských hlavních měst, každé z nichž bylo během posledních sedmdesáti let napadeno Ruskem, boří tvrzení, že současnou krizi způsobila východní expanze NATO. Východoevropané pochopili, že když neměli bezpečnostní záruky NATO, nemohli si udržet demokracii. Západ východoevropanům NATO nevnutil: oni jej požadovali. Odmítnout rozšíření by bylo projevem ztroskotanství.</p><div class="quote-right">Příběh čtyř východoevropských hlavních měst, každé z nichž bylo během posledních sedmdesáti let napadeno Ruskem, boří tvrzení, že současnou krizi způsobila východní expanze NATO.</div><p>Východoevropané vždy chápali, že autoritářské Rusko, ať už mu vládne kdokoli, nikdy netolerovalo svobodné státy na svých hranicích. Putinova brutalita má svůj rodokmen. Zrcadlí brutalitu carů vůči Polákům v devatenáctém století a brutalitu Josifa Stalina vůči menšinám jeho říše. Putin, stejně jako jeho předchůdci, likviduje své nepřátele doma i v cizině. Vinit za to jeho démonickou nebo snad vyšinutou osobnost opomíjí dlouhou historickou kontinuitu použití ruské síly uvnitř i za hranicemi země.</p><p>O nic méně ale k Rusku patří tradice odvážných lidí, kteří jsou ochotní protestem proti útisku riskovat vyhnanství a vězení, počínající povstáním Decembristů v roce 1825. Jejich odvaha nám připomíná, že neexistuje konflikt s Rusy, ale s jejich režimem.</p><p>Nejhlubším kořenem ukrajinské katastrofy je selhání Ruska při vydání se na demokratickou cestu.</p><p>První promeškaná příležitost nastala po roce 1905, kdy se vůdci jako Serge Witte a Pyotr Stolypin pokusili zachránit carskou autokracii skrze její reformu. Další postavy, jako otec Vladimíra Nabokova nebo můj děda, Pavel Ignatieff, kteří sloužili ve vyšších patrech carského režimu, chtěli víc než reformovanou autokracii. Vášnivě věřili, že Rusko se může stát parlamentní demokracií britského střihu. Tato naděje vyhasla s koncem první světové války, kdy se moci chopil Vladimír Lenin. Následovalo sedmdesát let tyranie.</p><p>Další randezous s nadějí přišlo po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Boris Yetlsin selhal v řízení demokratické tranzice a předal stát operativci KGB se jménem Vladimír Putin. Je-li Ukrajině v roce 2022 vyhrožováno zničením, je to proto, že Rusko zmeškalo demokratickou příležitost mezi lety 1991 a 1999.</p><p>V každém z předešlých případů, kdy ruské tanky a obrněná vozidla zasáhly, aby zničily svobodné lidi, se Maďaři, Češi a Poláci obrátili na západní Evropu a Spojené státy, aby tomu zabránili. Jejich volání zůstalo nevyslyšené. V každém z těchto případů se západní státy rozhodly neriskovat jadernou válku. Jejich zdrženlivost zachránila mír, ale zradila lidi z východní Evropy. Tentokrát je to jinak. Sankční balíky a dodávky zbraní naznačují, že západ se rozhodl, že tentokrát si zradu nemůže dovolit.</p><p>Důvod je jednoduchý. Putinův cíl je zhoubný pro mezinárodní pořádek. Je jím zničení Ukrajinců jako samosprávného národa a jejich násilné včlenění do ruského území. Uspěje-li Putin v dobytí Ukrajiny, nikdo z Evropanů nebude v bezpečí.</p><p>Proto jsme ochotní vzít na sebe větší riziko, abychom ho zastavili, než o jakém západ vůbec uvažoval v letech 1956, 1968 a 1981. O rizicích bychom měli hovořit jasně. Není vyloučeno, že zatímco Evropa a NATO zásobí zbraněmi ukrajinské bojovníky, Putin bude v pokušení hrozit vojenskou akcí proti samotné alianci NATO. Možná Polsku. Putin už vyhrožoval použitím jaderných zbraní. Pokud jeho karban selže a bude čelit porážce a ztrátě moci, nemůžeme vyloučit, že použije taktického jaderného útoku, aby se udržel u moci skrze pouhý teror. Jedině klidné odhodlání trvat na Článku 5 zaručuje, že státy NATO v první linii takovou hrozbu zapudí.</p><p>Putin na invazi vsadil všechno. Otázkou není, zda jeho hazardní hra selže, ale pouze jak dlouho bude trvat, než se tak stane.</p><p>Když Nikita Chruščev nařídil vyslat tanky do Budapeště, komunistickému systému tak koupil dalších 40 let u moci. Maďarsko ale svobodu získalo zpět.</p><p>Tanky Leonida Břežněva v Praze daly českému komunistickému režimu 20 let navíc, ale lidé režim svrhli v roce 1989.</p><p>Ruská podpora Wojciecha Jaruzelskiho v Polsku pořídila komunistům sotva deset let a jeho loutkový režim byl zavržen.</p><p>Dřív nebo později a nejspíš až poté, co Putin padne, vládce Ruska zjistí, tak jako Michail Gorbačov, že hrubá síla nemůže udusit touhu lidí po svobodě. Lidská paměť je tvrdohlavá věc a to, co Ukrajina zakusila v minulých týdnech nebude zapomenuto, ani odpuštěno.</p><p>Západ mezitím zjišťuje, že měkká síla (soft power) není náhražkou tvrdé síly (hard power). Sankce, jak nám připomněl bulharský politický komentátor Ivan Krastev, nezastaví tanky. Jaderný deštník nám poskytuje výmluvu pro snižování vojenských výdajů na konvenční zbraně. Západní demokracie se odzbrojili, s vírou, že konflikt je nemyslitelný, a i kdyby přišel, jaderné zbraně – a Článek 5 – státy v první linii NATO ochrání. Putin tuto chybu neudělal.</p><p>Každý stát NATO bude muset následovat příklad Německa a reinvestovat do armády. Kanada bude muset přezbrojit, aby měla spolehlivé prostředky, které může rozmístit ve státech NATO přední linie a k její vlastní hranici s Ruskem. Rusové musí pochopit, že když uspořádají vojenský vpád přes hranici NATO – Leninovo pověstné zkoušení bajonetů – setkají se s armádou. Pokud je nezastaví ani ta, tak s jadernými zbraněmi – nejdříve taktickými, a pokud to bude nutné, strategickými.</p><p>To zaručuje Článek 5 a měli bychom ho brát smrtelně vážně. Vrátili jsme se do světa před rokem 1989 a vyjednávání o novém bezpečnostním pořádku v Evropě jsou u konce. Putin chtěl rozhodnout o budoucnosti Ukrajiny a východní Evropy opětovným projednáváním dohody z roku 1989, kterou zanikla Sovětská říše. Ale kdo bude vyjednávat s Vladimírem Putinem dnes? Mluvení je u konce. Vyobcování je na pořadu dne.</p><p>Po přehodnocení tvrdé síly přichází na řadu přehodnocení energetické politiky. Otevřela se příležitost odnaučit Evropu od závislosti na ruské ropě a plynu. Čím dříve se kontinent bude moci zásobovat kapalným plynem z jiných, než ruských zdrojů, tím lépe. Akcelerace evropské energetické tranzice, nástup menších a bezpečnějších jaderných reaktorů pro pokrytí základních zatížení a větrných a solárních elektráren pro pokrytí špiček přeruší pekelný cyklus, ve kterém ruská agrese vyhání nahoru cenu ropy a naplňuje Putinovu pokladnu.</p><p>Otevírá se také příležitost rozklížit rusko-čínskou alianci. Naše důrazná odezva Putinovi varuje čínské vůdce, že riskují to samé, zaútočí-li na Taiwan. Taiwanci, tak jako Ukrajinci, nejsou pro své sousedy žádnou hrozbou. Ale tak jako Putin, i čínský prezident Xi Jinping odpírá jejich právo existovat ve svobodě. Xi čelí závažné volbě. Mohl by říci Putinovi, aby přestal. Nebo se může rozhodnout že zůstane zticha a pokračovat v úsilí proti Taiwanu. Zaútočí-li na Taiwan, musí vědět, že bude čelit stejným následkům, jako Putin: vojenské dobrodružství se setká s prudkým odporem a bude potrestáno vyhnáním z mezinárodní komunity.</p><p>Nakonec – a zdá se, že autoritáři tohle nikdy nepochopí – světová politika nikdy není jen chladnokrevnou záležitostí geostrategické kalkulace. Je-li v sázce svoboda lidí, boj se stává hluboce osobním. Tyrany vždy překvapí, když objeví, že lidé se mohou zajímat o svobodu druhých stejně tak, jako se starají o tu svoji. Světová politika nikdy není jen chladnokrevnou záležitostí geostrategické kalkulace.</p><div class="quote-right">Světová politika nikdy není jen chladnokrevnou záležitostí geostrategické kalkulace.</div><p>Když jsem poprvé přijel do Ukrajiny v roce 1992, potkal jsem řadu mladých kanadských Ukrajinců, kteří se objevili v Kyjevě, aby mladému státu pomohli vyhrabat se ze zmaru, který za sebou zanechalo 70 let sovětské tyranie. Jednou z nich byla kurážná žena, které bylo něco přes dvacet – Chrystia Freeland, dnešní místopředsedkyně kanadské vlády.</p><p>Později, během té samé návštěvy, jsem jel kolem malé vesnice mezi poli cukrové řepy dvě hodiny jižně od Kyjeva. Hledal jsem malý ruský ortodoxní kostel. Když jsem ho našel, na náhrobních kamenech jsem objevil jména mé rodiny. Můj praděda a prababička vlastnili pozemek poblíž vesnice, Žili a zemřeli tam. Byl to jejich domov. Klečíc na jejich hrobech v hrobce toho vesnického kostela jsem cítil, že Ukrajina je zemí, kde můj příběh začal. Podobně to cítí mnozí ukrajinští Kanaďané. Ano, moje kořeny jsou ruské, ale moji předci rozuměli tomu, že je místo, kterému se říká Ukrajina, s vlastním jazykem, kulturou a tradicemi. Takže když jako jejich potomek přemýšlím o ruských vojácích, kteří byli vysláni, aby tu malou vesnici obsadili, vím dobře, kde stojím.</p><p>Na tom hřbitově se mnou místní lidé sdíleli své příběhy. Řekli mi o nuceném Ukrajinském hladomoru, během kterého jedli trávu, aby přežili. O dnech v roce 1941, kdy Němci zastřelili jejich židovské sousedy a naházali je do jam. O letech, kdy byl jejich kostel zavřený komunistickými potentáty a hrobka byla přeměněna na řeznictví. Jak ta litanie pokračovala, stará žena, která seděla vedle mě, začala plakat. Nikdy v životě jsem neslyšel něco podobného. Nekončící hrdelní kvílení z hlubin jejího těla. Bylo to jakoby ta žena vyjadřovala veškeré utrpení historie jejího lidu. Je to zvuk, který slyším, když tohle píšu, zvuk, který mě svazuje s dnešním smutkem Ukrajinců.</p><p>Tahle loajalita k místům a lidem je faktem, který tyrani vždy ignorují. Napříč světem ale jsou lidé, vzdálení daleko od Ukrajiny, kteří věří, že tam jejich příběhy začaly, a kteří se dívají, jak barbarství dosedá na jejich zem a cítí nesmiřitelné odhodlání zajistit, aby nezvítězilo. Toto přesvědčení, které pochází z příběhů o původu, patří mezi věci, které tyrani nikdy nepochopí. Vytváří solidaritu napříč světem, která zajístí, že Ukrajinci budou jednoho dne zase žít svobodně.</p>
 
Články Datalyrics byly publikovány v