Většina z celosvětové populace 1.6 miliardy muslimů žije v Africe a Asii (Indie, Pákistán a Indonésie vévodí žebříčkům). Arabský svět je domovem zhruba pětiny muslimů. Mnozí žijí v západních metropolích jako je Londýn, Paříž, Berlín nebo New York. Společná jim je víra v Boha a proroka Mohameda a dodržování náboženských zvyků jako je půst během měsíce Ramadán. Jinak jsou rozmanitou bandou: ať už sunnitští nebo šiitští, mohou být konzervativní, liberální, fundamentalističtí, reformátorští, světští, mainstreamoví nebo extrémističtí.

Ženy hráli důležitou roli při vývoji islámu a islámu se připisuje zlepšení statusu žen v době jeho počátku. Dodnes ale v některých muslimských zemích silně patriarchální kultura přispívá k velké nerovnosti mezi pohlavími. Takové země často hostí významná feministická hnutí. V Saudské Arábii ženy nemohou řídit a oddělení podle pohlaví prostupuje veřejným životem. Ve většině jiných muslimských společností ženy řídí auta, motorky nebo dokonce pilotují letadla. Některým ženám zákon nařizuje, aby se celé zahalovali (v Saudské Arábii a Iránu), zatímco jiným zakazuje nosit muslimský šátek (ve francouzských školách).

Islamismus, neboli politický islám, je politická ideologie. Její vyznavači věří, že islámské právo a hodnoty by měly hrát ústřední úlohu ve veřejném životě. Mezi nejznámější islamistické skupiny patří Muslimské bratrstvo v Eryptě a Iránské revoluční gardy. Ti často odporují představě, že žádné náboženství nemá mít privilegované místo v politické při. Velká většina islamistů je ale nenásilných: jsou ochotní pracovat v existujících strukturách, a to i sekulárních. Aby neposilovali historky teroristů, musí politici islamisty od teroristů zřetelně odlišovat.

Nebezpečí smrti následkem terorismu je dnes v Evropě výrazně nižší než bylo v sedmdesátých letech, kdy Evropa zažívala útoky ETA, IRA, Rudých brigád a Frakce Rudé armády. Pro průměrného Evropana je pravděpodobnější, že zemře na zásah bleskem, než rukou teroristy. Ale i takové nebezpečí existuje. Analýzy stohů extrémistické literatury a rozhovory s tisíci současnými a bývalými teroristy ukazují, že oddaní muslimové se zpravidla nestávají teroristy. Teroristé víru nachází zpravidla poté co se připojí k džihádistickým sítím. To by mělo informovat diskusi o prevenci radikalizace a protiteroristických opatřeních.

Ve většině států s muslimskou většinou je šaría, nebo islámské právo, uplatňováno jen v občanských zákonících. V anglosaském světě jsou šariátské organizace přijímané vedle dalších náboženských služeb smírčího řízení jako dlouholetých rabínských tribunálů (Bejt din) nebo křesťanských mediačních služeb. Skutečná dilemata pro sekulární země s velkými muslimskými menšinami neleží v oblasti trestního práva, ale v aplikace šaríi na rodinné záležitosti jako je rozvod, dědictví a opatrovnictví.

Korán je psaný v idiomech a je prošpikovaný domněnkami dávných společností. Stejně jako bible. V souboji svatých knih má Korán jednu nevýhodu: Jen 20% muslimů mluví arabsky jako svým mateřským jazykem. Korán přitom bývá muslimy považován za doslovné sdělní Boha Mohamedovi, a proto se muslimští učenci k jeho překladům staví neochotně. V čele celosvětové distribuce Koránu dnes stojí saudskoarabští mecenáši. To vzbuzuje kontroverze, protože vlivné překlady mohou být pokřivené wahábismem, nepříliš tolerantní islámskou doktrínou, která v Saudské Arábii převládá. Křesťanští vykladači, na druhé straně, v minulosti opakovaně Korán překládali mizerně s výslovným cílem islám zdiskreditovat. Spíše než to, co je psáno v tom kterém překladu Koránu, tak nakonec může mít vyšší vypovídající hodnotu to, co muslimové říkají, že se v Koránu píše.

Mezi významné nástrahy úsudku, které zřejmě zasahují do debat o islámu patří takzvané přisuzující předsudky a naivní realismus. Dříve zmíněná léčka popisuje sklon přisoudit výslednou situaci volbám zapojených aktérů, třebaže evidence svědčí o vlivu vnějších spouštěčů a omezení. Přisuzující předsudek tak může přispívat třeba k rozšířené představě, že nižší míra občanských svobod v arabské části muslimského světa je vyjádřením svobodných rozhodnutí arabských muslimů. Naivní realismus pak označuje obecnou tendenci diskutérů předpokládat, že ti, co s námi nesouhlasí, musejí být špatně informovaní, stupidní nebo zaujatí.

Více než polovina z uprchlíků na světě žije v exilu více než pět let. Mnozí z nich žijí v uprchlických táborech, kde nemají právo pracovat nebo se volně pohybovat. Běžná politická opatření jsou založená pouze na zranitelnosti, spíše než na způsobilostech uprchlíků. Tak nechávají nuceně vysídlené osoby v limbu. Studie přitom ukazují, že inciativy, které zvyšují svobodu pohybu a zplnomocní uprchlíky ekonomicky, jako ugandská Strategie soběstačnosti, vedou k lepším výsledkům jak pro uprchlíky, tak pro hostitelské komunity.

Stávající Společný evropský azylový systém nebyl připravený pro situaci masového přílivu mimoevropských uprchlíků. Členské země tak na tuto výzvu odpovídají po svém. V posledních letech se tak třeba podíl uznaných žádostí o azyl pohybuje od zhruba 70% (Švédsko, Švýcarsko, Dánsko) až po 10% (Maďarsko). To vyplývá jak z různého složení uchazečů přicházejících do jednotlivých zemí, tak z proměnlivých standardů pro hodnocení nároku.

Vykreslování běženců jako příživníků, využívajících štědrost německého sociálního zabezpěčení, je nepodložené a zavádějící. Ekonomické studie ukazují, že v dlouhém období jsou migranti přínosem pro ekonomiku - nebo přinejmenším nebývají zátěží. Neexistuje žádný výzkum, který by dokazoval, že by tomu mělo být jinak, pocházejí-li běženci ze „vzdálenějších kulturních okruhů“. V krátkém období ale migranti mohou představovat malou zátěž pro veřejný rozpočet. A jsou-li příležitosti k přeškolení mizerné, neomezená migrace vystavuje domácí nekvalifikované pracovníky riziku krátkodobé nezaměstnanosti nebo přinejmenším mírnému snížení mezd.

Každá uprchlická vlna v historii se setkala s podezřívavostí. Třeba židovské uprchlíky řada zemí posuzovala jako běžné migranty hluboko do čtyřicátých let. Ani rozsah migrace, ani kulturní rozdílnost nejsou samy o sobě ničím novým. Takzvaní indočínští lidé na člunech, dva milióny z nichž byli od konce sedmdesátých let přesídleni do celého světa, pocházeli z neméně odlišných kulturních oblastí než dnešní uprchlíci. V roce 1999 prchlo z Kosova do sousedních zemí 850,000 uprchlíků během několika týdnů.

Obavy z desítek milionů běženců, kteří by do Evropy mohli přijít během několika let, jsou nerealistické. Evropa je dlouhodobě vnímána jako region stability a spravedlnosti. Ale ne každý sem chce nebo je schopný se sem dostat. Data ze 196 zemí ukazují, že mezi lety 1990 – 2010 probíhaly největší přesuny lidí mezi jižní a západní Asií, latinskou a severní Amerikou, a v rámci Afriky. V roce 2016 hostily 80% z 65 milionů nuceně vysídlených osob na světě rozvojové země.

Od roku 2015 je velké množství z nejsdílenějších zpráv o uprchlících a běžencích zcela vymyšlených nebo překroucených. Řada z nich pochází z obskurních nebo ruskou vládou kontrolovaných webů spjatých s dezinformační kampaní. V některých případech byly takové dezinformace citovány českými politiky nebo opětovně publikovány českými médii. V září 2015 management TV Prima, třetí nejsledovanější televize v Česku, nařídil svým reportérům, aby uprchlíky zobrazovali ve zpravodajství jako hrozbu.

Mezi prozkoumané nástrahy úsudku, které mohou významně ovlivnit náš úsudek o uprchlících a běžencích patří negativní předpojatost a selektivní vnímání. Ten první označuje zjištění, že negativní (ohrožující) podněty často působí na lidi silněji než ty pozitivní nebo neutrální. Selektivní vnímání označuje sklon dát víc váhy informacím, které jsme očekávali, než těm, které nás překvapují. Pro pracovníky v branži ověřování faktů je pak důležité vědět, že konfrontace s opravným tvrzením může snadno posílit domněnky, které lidé měli předtím. Proto musí lovci hoaxů a jiných dezinformací používat strategie, které efekt opačného účinku potlačují.

Studie naznačují, že téměř všechny děti, včetně Romů nebo dětí se středně těžkým postižením, mohou mít jak společenský, tak akademický prospěch z inkluzivních škol. Většina veřejnosti si myslí opak. Do velké míry je tomu tak proto, že rodiče jsou neinformovaní a učitelé jsou necháni na pospas novým výzvám. V některých regionech jsou romští školáci nadále často posíláni do škol pro žáky s mentálním postižením. Jejich umístění do méně náročných škol je možná největším faktorem za jejich relativně vyšší nezaměstnaností. Platy českých učitelů mezitím zůstávají nejhorší ze všech zemí OECD. Bez jasného závazku ke zvyšování platů se na pedagogické fakulty budou dál hlásit méně talentovaní uchazeči. Model od think-tanku IDEA CERGE-EI mezitím ukázal, že vzdělávací reforma by mohla zvýšit HDP o 150 miliard ročně.

Žádná jiná úroveň vlády nemá lepší pozici, aby ovlivnila soudržnost místního obyvatelstva, než místní samospráva. Protože ke strádání některých Romů a sporů mezi nimi a většinovou společností vede sada faktorů, samosprávy musí tyto zábrany adresovat v jejich provázanosti. Pro-integrační programy musí kombinovat podporu nesegregovaného bydlení s podporu vzdělávání, zaměstnanosti a zlepšení sociální práce. Třeba program IRIS v Madridu takto docílil snížení závislosti na sociálních dávkách, zlepšení školních výsledků a zaměstnanosti u Romů, se kterými pracoval. Řada samospráv ale raději volí výlučně represivní opatření, která často vedou k neefektivnímu využití veřejných prostředků.

Řada samospráv ve střední Evropě již od devadesátých let prováděla politku izolace nechtěných obyvatel ve vyhrazených nemovitostech. V Česku to vedlo ke vzniku asi 600 takzvaných sociálně vyloučených lokalit. Dnes v těchto oblastech žije asi 100,000 Čechů, 80% z nichž jsou Romové – třetina všech Romů žijících v Česku. V extrémních případech segregační politická opatření vedla ke vzniku sídlišť jako Chánov v severočeském Mostě nebo Luník IX ve východoslovenských Košicích. Obyvatelé nehostinných lokalit vyrůstají v prostředí, kde je vysoká nezaměstnanost, nízká ctižádost, častější zneužívání drog a lichva. Jejich sousedé, pozorující případný doprovodný vyrvál, často volí populistické politiky, kteří nezřídka pomohli samotné nepřátelské sousedství vytvořit.

Gypsies/Roma have a history of persecution going back to 15th century. For their belonging into an ethnic group, they faced sanctions ranging from eviction to whipping to death sentence. Between 220,000 and 500,000 Roma were killed during the Holocaust. Czech officers run two Roma concentration camps. Under communism, many were forcefully resettled into regions heavy in manual labour that faded in the 1990s. Today, the Roma have elites. But many others are poor, badly educated and unemployed. Some have resigned on efforts to escape from marasmus, others not. All continue to be shunned: According to an experiment by CERGE-EI, the Roma are twice as unlikely to be invited for a job interview by employers or invited for an apartment viewing by landlords.

Patnáct let výzkumu zobrazování Romů v českých a slovenských mass-médiích opakovaně ukazuje jednu věc: Články o Romech suše popisují události a neumožňují čtenářům pochopit ani rozhořčení těch, kdo Romy odsuzují, ani příčiny živoření těch Romů, kteří žijí na okraji společnosti. Běžná média mají navíc sklon o Romech informovat senzacechtivě a používají k tomu často emočně zatížená slova. Několikrát se stalo, že celostátní deník publikoval zprávu obviňující Romy z násilí, a ta se později ukázala jako smyšlená (v roce 2012 to bylo zlověstné). Zodpovědní novináři pak často popírají, že porušili profesní standardy.

Lidé upřímně nevraživí k Romům často říkají, že vychází z nepříjemných zkušeností s životem vedle nich. Antipatie těch, kteří je cítí, ale nejsou jen výsledkem zkušeností a často neověřených pomluv. Chtějí-li ti druzí vidět Romku nebo Roma ve spravedlivém světle, musí aktivně odolávat předsudkovým mechanismům jako je efekt stejnorodosti nečlenské skupiny. Ten označuje dvojitý standard, kvůli kterému lidé dobře rozlišují v chování jednotlivých členů skupiny, ve které se cítí doma (in-group), jednání zástupců skupiny cizí (out-group) ale tíhnou vnímat jako všem těm cizím společné. Jinou důležitou podmínkou produktivní diskuze o tématech tradičně spjatých s Romy je rozlišovat mezi neshodami o skutečnostech a neshodami o příčinách takových skutečností: třeba tvrzeními o výši ne/zaměstnanosti Romů a faktorech, které ne/zaměstnanost některých z nich ovliňují.