Lidové definice demokracii často popisují jako „vládu lidu“. „Svobodné a spravedlivé“ volby jsou přitom nutnou, ale ne dostačující podmínkou pro její zachování. Robustnější definice vyžadují také existenci liberálních institucí: státní moc je rozdělena mezi několik orgánů, jenž se mohou navzájem napadat (brzdy a protiváhy) a veřejná správa je nezávislá, každý se zodpovídá nestranně uplatňovaným zákonům (právní stát), individuální práva jako svoboda projevu a tisku jsou garantována. Uchovávání norem, které zajišťují, že stát a vládní strana nesplynou v jedno je prostým vyjádřením quid pro quo mezi hráči soupeřícími o politickou moc: všichni souhlasí, že budou chránit práva těch druhých výměnou za to, že ti druzí uznají jejich nárok vládnout, vyhrají-li právě oni příští volby.
Tento důraz na liberální instituce reflektuje současný dominantní trend, jímž je hybridizace režimů. Mezi lety 1989 a 2019 se daleko nejrychleji rostoucím typem režimu stala elektorální autokracie, jenž dnes podle V-dem, nejrigoróznějšího projektu mapujícím kvalitu demokracie ve světě, charakterizuje 67 států. Také EU už má mezi členy nedemokratickou zemi, Maďarsko. Mnoho lotrů sloužících svým vlastním zájmům ale zároveň zažívá výrazný odpor: v roce 2019 občané zorganizovali masové protesty ve 34 autokraciích.
Od konce devadesátých let se začala smazávat hranice mezi zpravodajstvím a komentářem. Prosazovat se začala názorová žurnalistika. Později clickbait. Veřejnému životu tak přibyly výzvy odlišné od prostých lží a dezinformací. Ve střední Evropě byl ústup kvalitní novinařiny zjitřený převody vlastnictví od mezinárodních mediálních domů k místním obchodním magnátům s prvořadými zájmy v nemediálních odvětvích po finanční krizi z roku 2008.
Na rozdíl od Spojených států ale zůstávají média v Evropě zpravidla méně polarizovaná a obecně si uchovávají podobnou důvěru jako před 20 lety. To neplatí pro zprávy v Česku a na Slovensku, kterým podle Reuters DNR 2019 věří jen 33% místních občanů. Ještě nižší důvěra panuje v Maďarsku, kde vláda většinu soukromého trhu koncem roku 2016 zkonsolidovala v „koordinovanou propagandistickou mašinérii”. Aby dosáhly takové kontroly, vládnoucí strany často používají státní inzerci jako vyjednávací pošťouchnutí. V Polsku se propaganda omezuje na státní televizi, ze které bylo v roce 2016 hromadně propuštěno nebo podalo výpověď 220 novinářů.
Potlačování svobodného tisku je mnohem méně skryté v Rusku, kde bylo mezi lety 1992 a 2019 zabito 58 novinářů. Označování novinářů za „zrádce“, jenž pro úkladné vraždy může představovat podhoubí, si osvojili i někteří politici v EU. Daphne Galicia a Ján Kuciak byli zavražděni v letech 2017 a 2018. Zvýšení mezinárodní spolupráce na investigativních projektech jako je OCCRP ale zvyšuje odolnost investigativní komunity vůči útokům na jednotlivce. A čtenáři v řadě zemí začínají být ochotní za kvalitní obsah platit.
Doplňujíc dřívější hoaxy a soběstačné konspirační teorie, evropský advent webů šířích dezinformace začal v roce 2013. Jen do roku 2019 zasáhly zavádějící prokremelské informace, šířené s úmysem dosáhnout politických cílů, do 16 voleb v EU, vypověděl ve svědectví pro americký kongres Jakub Kalenský. V roce 2018 obvinil zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller ze zasahování do amerických voleb několik ruských aktérů, včetně nechvalně známé „trolí farmy“ v Petrohradě.
Spíše než aby byla koordinována striktně v souladu s nějakou „doktrínou“, dezinformační mašinérie je fragmentovaná. Za 60% online obsahu zaměřeném proti členství ČR v EU a NATO podle velké datové analýzy od Semantic Visions stojí 22 českých webů pod ruským vlivem. Mezi současné leitmotivy v doméně klamných informací patří „úpadek západu“, „zhoubná“ ochrana menšin a „zničení Evropy“ migranty. Místo toho, aby zmiňovali konkrétní zdroje, dezinformátoři často odkazují na „řadu expertů“ nebo říkají, že „je všeobecně známo“. Dezinformace často neúmyslně šíří vlivní tvůrci názorů; přirozeně nemohou sloužit k získání „alternativního pohledu“; nejsou ani „propagandou“ sovětského střihu oslavující ruskou vládu. Převážná část dezinformací místo toho vytváří dojem, že vědět, co je pravdou, je nemožné.
Přestože řada států EU zaostává v důsledném hnaní těch, kdo stojí za dezinformacemi, ke kriminální odpovědnosti, mnoho bylo učiněno. Celosvětově o dezinformacích zvyšuje povědomí Disinfoportal amerického think-tanku Atlantic Council. V Evropě dezinformace sleduje tým EU Stratcom. Studenty v regionu o dezinformacích vzdělává projekt ZvolsiInfo. Reputaci firem, které by mohly dezinformátory neúmyslně financovat skrze reklamu, chrání Konspirátoři.sk.
Populismus je především stylem komunikace. Od politiků hlavního proudu se dnešní populisté liší tvrzením, že jedině oni reprezentují obecnou vůli (toho pravého) lidu. Nesnaží se budovat shodu s opozicí. Oponenty nerozlišují od nepřátel. Mluví jazykem, kterému lidé rozumí. Využívají, ale i vytvářejí krize, aby ospravedlnili volání po vzpouře vůči stávajícím elitám. Někteří populisté pěstují nativistickou agendu, mnozí se ale od nativistů liší.
Když se dostanou k moci, populisté se často dostávají do sporů se soudy, médii a dalšími institucemi, jejichž úlohou je uchovávat takový politický režim, ve kterém žádný člověk ani strana není chráněna výsadou nenapadnutelnosti. Ne vždy, ale často angažmá populistů končí hořkou ironií: dopouští se stejných politických hříchů, z nichž viní elity, mezi které již samy patří: nepočítají s občany, jenž se nestaly jejich voliči, a uchvacují stát.
Podíl populistických stran v parlamentech se začal zvyšovat v osmdesátých letech, kdy vedlejší důsledky technologických změn a globalizace začaly prohlubovat vnitrostátní nerovnost. Přispět mohl i odpor proti změnám společenských hodnot. Poptávka po populismu bývá postrkována demografickými faktory jako je nezaměstnanost, nižší vzdělání, bydlení na vesnici, vyšší věk a velmi často manuální práce voliče. Více hlasů získávají populisté také v regionech poznamenaných úpadkem průmyslu. To platí i pro české regiony Ústecka a Slezska, sužované i vysokým počtem exekucí. Jinde mohou významně přispět faktory jedinečné pro danou zemi. V Británii před Brexitem tomu například byla vysoká míra přistěhovalectví v krátkém čase.
Vykreslování běženců jako příživníků, využívajících štědrost německého sociálního zabezpěčení, je nepodložené a zavádějící. Ekonomické studie ukazují, že v dlouhém období jsou migranti přínosem pro ekonomiku - nebo přinejmenším nebývají zátěží. Neexistuje žádný výzkum, který by dokazoval, že by tomu mělo být jinak, pocházejí-li běženci ze „vzdálenějších kulturních okruhů“. V krátkém období ale migranti mohou představovat malou zátěž pro veřejný rozpočet. A jsou-li příležitosti k přeškolení mizerné, neomezená migrace vystavuje domácí nekvalifikované pracovníky riziku krátkodobé nezaměstnanosti nebo přinejmenším mírnému snížení mezd.
Každá uprchlická vlna v historii se setkala s podezřívavostí. Třeba židovské uprchlíky řada zemí posuzovala jako běžné migranty hluboko do čtyřicátých let. Ani rozsah migrace, ani kulturní rozdílnost nejsou samy o sobě ničím novým. Takzvaní indočínští lidé na člunech, dva milióny z nichž byli od konce sedmdesátých let přesídleni do celého světa, pocházeli z neméně odlišných kulturních oblastí než dnešní uprchlíci. V roce 1999 prchlo z Kosova do sousedních zemí 850,000 uprchlíků během několika týdnů.
Od roku 2015 je velké množství z nejsdílenějších zpráv o uprchlících a běžencích zcela vymyšlených nebo překroucených. Řada z nich pochází z obskurních nebo ruskou vládou kontrolovaných webů spjatých s dezinformační kampaní. V některých případech byly takové dezinformace citovány českými politiky nebo opětovně publikovány českými médii. V září 2015 management TV Prima, třetí nejsledovanější televize v Česku, jednal v rozporu s profesními principy, když nařídil reportérům, aby uprchlíky zobrazovali jako hrozbu ve zpravodajství.
Mezi prozkoumané nástrahy úsudku, které mohou významně ovlivnit náš úsudek o uprchlících a běžencích patří negativní předpojatost a selektivní vnímání. Ten první označuje zjištění, že negativní (ohrožující) podněty často působí na lidi silněji než ty pozitivní nebo neutrální. Selektivní vnímání označuje sklon dát víc váhy informacím, které jsme očekávali, než těm, které nás překvapují. Pro pracovníky v branži ověřování faktů je pak důležité vědět, že konfrontace s opravným tvrzením může snadno posílit domněnky, které lidé měli předtím. Proto musí lovci hoaxů a jiných dezinformací používat strategie, které efekt opačného účinku potlačují.
Nebezpečí smrti následkem terorismu je dnes v Evropě výrazně nižší než bylo v sedmdesátých letech, kdy Evropa zažívala útoky ETA, IRA, Rudých brigád a Frakce Rudé armády. Pro průměrného Evropana je pravděpodobnější, že zemře na zásah bleskem, než rukou teroristy. Ale i takové nebezpečí existuje. Analýzy stohů extrémistické literatury a rozhovory s tisíci současnými a bývalými teroristy ukazují, že oddaní muslimové se zpravidla nestávají teroristy. Teroristé víru nachází zpravidla poté co se připojí k džihádistickým sítím. Od toho by se diskuse o prevenci radikalizace a protiteroristických opatřeních měla odvíjet.
Korán je psaný v idiomech a je prošpikovaný domněnkami dávných společností. Stejně jako bible. V souboji svatých knih má Korán jednu nevýhodu: Jen 20% muslimů mluví arabsky jako svým mateřským jazykem. Korán přitom bývá muslimy považován za doslovné sdělní Boha Mohamedovi, a proto se muslimští učenci k jeho překladům staví neochotně. V čele celosvětové distribuce Koránu dnes stojí saudskoarabští mecenáši. To vzbuzuje kontroverze, protože vlivné překlady mohou být pokřivené wahábismem, nepříliš tolerantní islámskou doktrínou, která v Saudské Arábii převládá. Křesťanští vykladači, na druhé straně, v minulosti opakovaně Korán překládali mizerně s výslovným cílem islám zdiskreditovat. Spíše než to, co je psáno v tom kterém překladu Koránu, tak nakonec může mít vyšší vypovídající hodnotu to, co muslimové říkají, že se v Koránu píše.
Mezi významné nástrahy úsudku, které zřejmě zasahují do debat o islámu patří takzvané přisuzující předsudky a naivní realismus. Dříve zmíněná léčka popisuje sklon přisoudit výslednou situaci volbám zapojených aktérů, třebaže evidence svědčí o vlivu vnějších spouštěčů a omezení. Přisuzující předsudek tak může přispívat třeba k rozšířené představě, že nižší míra občanských svobod v arabské části muslimského světa je vyjádřením svobodných rozhodnutí arabských muslimů. Naivní realismus pak označuje obecnou tendenci diskutérů předpokládat, že ti, co s námi nesouhlasí, musejí být špatně informovaní, stupidní nebo zaujatí.
Studie naznačují, že téměř všechny děti, včetně Romů nebo dětí se středně těžkým postižením, mohou mít jak společenský, tak akademický prospěch z inkluzivních škol. Většina veřejnosti si myslí opak. Do velké míry je tomu tak proto, že rodiče jsou neinformovaní a učitelé jsou necháni na pospas novým výzvám. V některých regionech jsou romští školáci nadále často posíláni do škol pro žáky s mentálním postižením. Jejich umístění do méně náročných škol je možná největším faktorem za jejich relativně vyšší nezaměstnaností. Platy českých učitelů mezitím zůstávají nejhorší ze všech zemí OECD. Bez jasného závazku ke zvyšování platů se na pedagogické fakulty budou dál hlásit méně talentovaní uchazeči. Model od think-tanku IDEA CERGE-EI mezitím ukázal, že vzdělávací reforma by mohla zvýšit HDP o 150 miliard ročně.
Cikáni/Romové mají historii pronásledování, která sahá do patnáctého století. Pro jejich příslušnost k etnické skupině hrozily Cikánům sankce kolísající od vyhoštění, přes bičování až po trest smrti. Mezi 220,000 a 500,000 jich bylo zavražděno během holokaustu. Čeští hodnostáři vedli dva cikánské koncentrační tábory. Za socialismu byla většina Romů nuceně přesídlena do regionů zaměřených na manuální práci, která v devadesátých letech vymizela. Dnes mají Romové své elity. Jiní ale zůstávají chudí, špatně vzdělaní a nezaměstnaní. Nevraživosti společností, ve kterých žijí, čelí všichni: v experimentální studii CERGE-EI měli kandidáti s romsky znějícími jmény dvakrát nižší šanci, že je zaměstnavatelé pozvou na pohovor nebo vlastníci pozvou na prohlídku bytu k pronájmu.
Patnáct let výzkumu zobrazování Romů v českých a slovenských mass-médiích opakovaně ukazuje jednu věc: Články o Romech suše popisují události a neumožňují čtenářům pochopit ani rozhořčení těch, kdo Romy odsuzují, ani příčiny živoření těch Romů, kteří žijí na okraji společnosti. Běžná média mají navíc sklon o Romech informovat senzacechtivě a používají k tomu často emočně zatížená slova. Několikrát se stalo, že celostátní deník publikoval zprávu obviňující Romy z násilí, a ta se později ukázala jako smyšlená (v roce 2012 to bylo zlověstné). Zodpovědní novináři pak často popírají, že porušili profesní standardy.
Lidé upřímně nevraživí k Romům často říkají, že vychází z nepříjemných zkušeností s životem vedle nich. Antipatie těch, kteří je cítí, ale nejsou jen výsledkem zkušeností a často neověřených pomluv. Chtějí-li ti druzí vidět Romku nebo Roma ve spravedlivém světle, musí aktivně odolávat předsudkovým mechanismům jako je efekt stejnorodosti nečlenské skupiny. Ten označuje dvojitý standard, kvůli kterému lidé dobře rozlišují v chování jednotlivých členů skupiny, ve které se cítí doma (in-group), jednání zástupců skupiny cizí (out-group) ale tíhnou vnímat jako všem těm cizím společné. Jinou důležitou podmínkou produktivní diskuze o tématech tradičně spjatých s Romy je rozlišovat mezi neshodami o skutečnostech a neshodami o příčinách takových skutečností: třeba tvrzeními o výši ne/zaměstnanosti Romů a faktorech, které ne/zaměstnanost některých z nich ovliňují.
Chcete-li vědět, až k tomuto tématu publikujeme první článek, přihlaste se k odběru čtvrtletního newsletteru.