Migrace

architektura lidské solidarity

jordánský princ Hassan bin Talal v KOMENTÁŘI pro Datalyrics uvažuje o rozvoji mezinárodní ochrany uprchlíků ve dvácátém století v kontrastu se současným nárůstem nacionalismu

18. prosinec 2019
Hassan bin Talal
<p>JSOU-LI kulturou, jak jednou řekl americký antropolog Clifford Geertz, „příběhy o nás které vyprávíme samy sobě”, národní kultura, na druhé straně, je tvořena příběhy, které nám často říkají učitelé, básníci, umělci a média. Jsou to vybrané příběhy, které se točí kolem skutečné nebo domnělé zlaté éry, jedinečných tradicí, hrdinských bojů a přetrvávajících obětí za obranu naší vlasti od nepřátel a vetřelců.</p><p>Na pocitu pýchy a příchylnosti k vlasti není nic špatného. Nebezpečí spočívá v tom, když vlastenecké nálady dají vzniknout domněnce, že svět je hra s nulovým součtem. To, co dnes pozorujeme v Evropě a Spojených státech, je přitom vzestup národovectví, který právě takovou hru připomíná. Hodnoty, které propaguje, v mezinárodní veřejné kultuře ukotveny nejsou.</p><p>Že lidé opouští své domovy, aby hledali úkryt před újmou, není ničím novým. Během dějin byl tento příběh vyprávěn mnohokrát. Revolučním úspěchem minulého století bylo uznání mezinárodních standardů ochrany v lidskoprávním a humanitárním právu a zvlášť založení uprchlického režimu k ochraně takových lidí. V uplynulých 70 letech jsme tak měli možnost vidět přístup k vysídlení, který je zároveň soustředěnější i obsáhlejší.</p><p>Když vyjednavači dopsali koncept Mezinárodní deklarace lidských práv v roce 1948, etickou a kulturní relativitu svorně odmítli. Tvrzení, že je třeba tolerovat jako rovné i ty nejpřekroucenější představy o svobodě a důstojnosti člověka, včetně ponížení nebo otroctví, byly zahozeny.</p><h3>staré architektury solidarity</h3><p>Dnes jsme svědky rekordního počtu vnitřně vysídlených osob a migrantů v historii lidstva. Energii lidského pohybu armádami nebo policejními složkami nemůžeme zastavit. Musíme posunout těžiště našeho zájmu k adresování počátečních příčin, které vyhání lidi daleko ze svých vlastí při hledání lidské důstojnosti.</p><p>Mandát Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky se nezměnil od éry studené války, do níž se organizace narodila. Škála a rozsah aktivit úřadu se přitom dramaticky zvětšily, aby držely krok se značně se měnícím kontextem lidského vysídlení a odpovídajícímu vzestupu poptávky po službách Úřadu.</p><p>Měnící se povaha a narůstající komplexita populačních pohybů na jedné straně, a vyvíjející se role a odpovědnost organizací a mezinárodní komunity při adresování těchto problémů na straně druhé, musí být podrobeny otázkám.</p><p>Právě to udělala nedávno zesnulá Barbara Harrel-Bond, zakladatelka Centra pro studium uprchlictví na Univerzitě v Oxfordu. Harrel-Bond viděla na vlastní oči traumatizující vliv hororových zážitků, kterými prošli uprchlíci v jižním Súdánu. „Humanitární průmysl“, jak tomu říkala, podrobila neúprosnému přezkumu a vyžadovala změnu od těch, kteří byli dříve nedotknutelní.</p><p>Je zásadní, aby se různí aktéři, včetně vládních organizací a struktur OSN, nevládek, občanské společnosti a jednotlivců účastnili společné diskuze. Nerozvine-li se organizační myšlení mezi mnoha těmito různými hráči, multilateralismus bude chřadnout. Bilateralismus přitom uspokojivé odpovědi nabídnout nemůže. Je třeba, abychom vyvinuli robustnější architekturu lidské solidarity na celosvětové úrovni, která bude všeobecně přijatelná.</p><h3>lákadla krajní pravice</h3><p>Pojmy lidská důstojnost nebo karama insaniya (v arabštině) nejsou selektivní. Zahrnují přjmutí etnické rozmanitosti jako žité zkušenosti. Ne všichni s tím souhlasí. Nedávný nápor spousty uprchlíků utíkajících ve zděšení z pustošivých válek na blízkém východě, regionu chyceném v síti geopolitických zájmů, pochyby váhajících umocnil. Krajní pravice a xenofobní hnutí úspěšně přesměrovaly znepokojení západních společností daleko od kritiky vládnutí k diskurzům rasové nenávisti a kulturního konfliktu.</p><p>Jedním z hlavních sdělení kulturních válečníků bývá teze, že stabilita a prosperita může být obnovena jakmile bude národní stát ochráněn před vetřelci. Taková taktika a přebujelost dezinformacemi částečně uspěla v rozdělení západních kosmopolitních společností podle skupinových identit. Posílila výsady silnější skupiny nad jinou. Žal a pobouření vyvolané fotografií utopeného těla tříletého syrského kluka vyplaveného na tureckou pláž nahradil strach, že do západních společností pronikají migranti přinášející chaos, terorismus a zločin.</p><div class="quote-right">„Z kultury se stalo bitevní pole. V západních společnostech se vynořuje socio-kulturní paranoia,” říká Hassan bin Talal.</div><p>Xenofobní skupiny splétají různá vlákna domácích socioekonomických frustrací, aby utkali jednolité vyprávění, které bude rezonovat s co nejširším národním publikem. Když uspějí, mnozí nezaměstnaní a ti, co bojují s penězi, jejich sdělení slyší a cítí k němu vztah. Zdá se jakoby kulturní válečníci dokonale vystihli jejich osobní situaci a pocity frustrace. Ovládáním emocí lidí tímto způsobem se xenofobním skupinám daří efektivně komunikovat politická sdělení naštvaným občanům. Z kultury se stalo bitevní pole a hranice mezi skupinou, ve které se cítíme doma (in-group), a skupinou těch druhých (out-group) se zesilují. V západních společnostech se vynořuje socio-kulturní paranoia.</p><h3>nové architektury solidarity</h3><p>Zpevnění architektur solidarity musí vycházet z realistického zpodobnění jiných kultur. Mezikulturní dialog může pomoci zbavit debatu o lidských právech přízemnosti spojené s kostnatěním názoru i mocenským přístupem. Jak se dnešní svět stává stále propojenější a na sobě vnitřně závislejší, je klíčové, aby hráči ze všech kultur hráli roli při formulování agendy. Aby si jakýkoli celosvětový návrh získal legitimitu pro všechny zúčastněné, musí se zároveň vztahovat k různým historickým, kulturním, právním a náboženským tradicím.</p><p>Náboženské principy a tradice mohou zároveň zviditelnit téma uprchlictví. V muslimské tradici je jednou takovou zásada zakátu. Už několik let voláme po založení celosvětového fondu humanitárního zakátu, jenž by nebyla běžnou charitou, ale spíše podporovala zvýšení produktivity uprchlíků. Navrhovaná nadace by mohla přispět k vyřešení problému běžně známého jako dárcovská únava.</p><p>Někdy se sám sebe ptám zda kdyby svět nezažil světovou válku, uspěli-li bychom při vývoji Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948. Nemůžeme místo krizového managementu mluvit o prevenci krizí? Lidská práva jsou sdíleným majetkem všech členů lidské rodiny, nehledě na rozdíly v rase, pohlaví, náboženství nebo názorech imigračních úředníků.</p><p>Mezi všeobecností lidských práv a choulostivostmi spjatými s národní suverenitou by němely být nesrovnalosti. Třebaže v zásadě je suverenita také nedotknutelná, nedává státu oprávnění týrat, zbavit síly nebo odepřít práva na bezpečí a důstojnost ani své vlastní občany, ani jiné lidi.</p><p>Musíme se ptát, zda jsme se zachovali správně k dědictví našich předků a splnili naši povinnost ke generacím budoucím. Odvaha, kterou již prokázali mnozí při tvorbě nových architektur solidarity je důvodem k optimismu. Bylo by ale skvělé, kdybychom jednou mohli hovořit o spokojenosti, spíše než odvaze: o životech žitých a nejen přežívaných.</p><p><em>Hassan bin Talal je prominentní veřejný intelektuál, člen výborů několika mezinárodních organizací, držitel řady čestných doktorátů a maďarského státního vyznamenání.</em></p>
<p>JSOU-LI kulturou, jak jednou řekl americký antropolog Clifford Geertz, „příběhy o nás které vyprávíme samy sobě”, národní kultura, na druhé straně, je tvořena příběhy, které nám často říkají učitelé, básníci, umělci a média. Jsou to vybrané příběhy, které se točí kolem skutečné nebo domnělé zlaté éry, jedinečných tradicí, hrdinských bojů a přetrvávajících obětí za obranu naší vlasti od nepřátel a vetřelců.</p><p>Na pocitu pýchy a příchylnosti k vlasti není nic špatného. Nebezpečí spočívá v tom, když vlastenecké nálady dají vzniknout domněnce, že svět je hra s nulovým součtem. To, co dnes pozorujeme v Evropě a Spojených státech, je přitom vzestup národovectví, který právě takovou hru připomíná. Hodnoty, které propaguje, v mezinárodní veřejné kultuře ukotveny nejsou.</p><p>Že lidé opouští své domovy, aby hledali úkryt před újmou, není ničím novým. Během dějin byl tento příběh vyprávěn mnohokrát. Revolučním úspěchem minulého století bylo uznání mezinárodních standardů ochrany v lidskoprávním a humanitárním právu a zvlášť založení uprchlického režimu k ochraně takových lidí. V uplynulých 70 letech jsme tak měli možnost vidět přístup k vysídlení, který je zároveň soustředěnější i obsáhlejší.</p><p>Když vyjednavači dopsali koncept Mezinárodní deklarace lidských práv v roce 1948, etickou a kulturní relativitu svorně odmítli. Tvrzení, že je třeba tolerovat jako rovné i ty nejpřekroucenější představy o svobodě a důstojnosti člověka, včetně ponížení nebo otroctví, byly zahozeny.</p><h3>staré architektury solidarity</h3><p>Dnes jsme svědky rekordního počtu vnitřně vysídlených osob a migrantů v historii lidstva. Energii lidského pohybu armádami nebo policejními složkami nemůžeme zastavit. Musíme posunout těžiště našeho zájmu k adresování počátečních příčin, které vyhání lidi daleko ze svých vlastí při hledání lidské důstojnosti.</p><p>Mandát Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky se nezměnil od éry studené války, do níž se organizace narodila. Škála a rozsah aktivit úřadu se přitom dramaticky zvětšily, aby držely krok se značně se měnícím kontextem lidského vysídlení a odpovídajícímu vzestupu poptávky po službách Úřadu.</p><p>Měnící se povaha a narůstající komplexita populačních pohybů na jedné straně, a vyvíjející se role a odpovědnost organizací a mezinárodní komunity při adresování těchto problémů na straně druhé, musí být podrobeny otázkám.</p><p>Právě to udělala nedávno zesnulá Barbara Harrel-Bond, zakladatelka Centra pro studium uprchlictví na Univerzitě v Oxfordu. Harrel-Bond viděla na vlastní oči traumatizující vliv hororových zážitků, kterými prošli uprchlíci v jižním Súdánu. „Humanitární průmysl“, jak tomu říkala, podrobila neúprosnému přezkumu a vyžadovala změnu od těch, kteří byli dříve nedotknutelní.</p><p>Je zásadní, aby se různí aktéři, včetně vládních organizací a struktur OSN, nevládek, občanské společnosti a jednotlivců účastnili společné diskuze. Nerozvine-li se organizační myšlení mezi mnoha těmito různými hráči, multilateralismus bude chřadnout. Bilateralismus přitom uspokojivé odpovědi nabídnout nemůže. Je třeba, abychom vyvinuli robustnější architekturu lidské solidarity na celosvětové úrovni, která bude všeobecně přijatelná.</p><h3>lákadla krajní pravice</h3><p>Pojmy lidská důstojnost nebo karama insaniya (v arabštině) nejsou selektivní. Zahrnují přjmutí etnické rozmanitosti jako žité zkušenosti. Ne všichni s tím souhlasí. Nedávný nápor spousty uprchlíků utíkajících ve zděšení z pustošivých válek na blízkém východě, regionu chyceném v síti geopolitických zájmů, pochyby váhajících umocnil. Krajní pravice a xenofobní hnutí úspěšně přesměrovaly znepokojení západních společností daleko od kritiky vládnutí k diskurzům rasové nenávisti a kulturního konfliktu.</p><p>Jedním z hlavních sdělení kulturních válečníků bývá teze, že stabilita a prosperita může být obnovena jakmile bude národní stát ochráněn před vetřelci. Taková taktika a přebujelost dezinformacemi částečně uspěla v rozdělení západních kosmopolitních společností podle skupinových identit. Posílila výsady silnější skupiny nad jinou. Žal a pobouření vyvolané fotografií utopeného těla tříletého syrského kluka vyplaveného na tureckou pláž nahradil strach, že do západních společností pronikají migranti přinášející chaos, terorismus a zločin.</p><div class="quote-right">„Z kultury se stalo bitevní pole. V západních společnostech se vynořuje socio-kulturní paranoia,” říká Hassan bin Talal.</div><p>Xenofobní skupiny splétají různá vlákna domácích socioekonomických frustrací, aby utkali jednolité vyprávění, které bude rezonovat s co nejširším národním publikem. Když uspějí, mnozí nezaměstnaní a ti, co bojují s penězi, jejich sdělení slyší a cítí k němu vztah. Zdá se jakoby kulturní válečníci dokonale vystihli jejich osobní situaci a pocity frustrace. Ovládáním emocí lidí tímto způsobem se xenofobním skupinám daří efektivně komunikovat politická sdělení naštvaným občanům. Z kultury se stalo bitevní pole a hranice mezi skupinou, ve které se cítíme doma (in-group), a skupinou těch druhých (out-group) se zesilují. V západních společnostech se vynořuje socio-kulturní paranoia.</p><h3>nové architektury solidarity</h3><p>Zpevnění architektur solidarity musí vycházet z realistického zpodobnění jiných kultur. Mezikulturní dialog může pomoci zbavit debatu o lidských právech přízemnosti spojené s kostnatěním názoru i mocenským přístupem. Jak se dnešní svět stává stále propojenější a na sobě vnitřně závislejší, je klíčové, aby hráči ze všech kultur hráli roli při formulování agendy. Aby si jakýkoli celosvětový návrh získal legitimitu pro všechny zúčastněné, musí se zároveň vztahovat k různým historickým, kulturním, právním a náboženským tradicím.</p><p>Náboženské principy a tradice mohou zároveň zviditelnit téma uprchlictví. V muslimské tradici je jednou takovou zásada zakátu. Už několik let voláme po založení celosvětového fondu humanitárního zakátu, jenž by nebyla běžnou charitou, ale spíše podporovala zvýšení produktivity uprchlíků. Navrhovaná nadace by mohla přispět k vyřešení problému běžně známého jako dárcovská únava.</p><p>Někdy se sám sebe ptám zda kdyby svět nezažil světovou válku, uspěli-li bychom při vývoji Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948. Nemůžeme místo krizového managementu mluvit o prevenci krizí? Lidská práva jsou sdíleným majetkem všech členů lidské rodiny, nehledě na rozdíly v rase, pohlaví, náboženství nebo názorech imigračních úředníků.</p><p>Mezi všeobecností lidských práv a choulostivostmi spjatými s národní suverenitou by němely být nesrovnalosti. Třebaže v zásadě je suverenita také nedotknutelná, nedává státu oprávnění týrat, zbavit síly nebo odepřít práva na bezpečí a důstojnost ani své vlastní občany, ani jiné lidi.</p><p>Musíme se ptát, zda jsme se zachovali správně k dědictví našich předků a splnili naši povinnost ke generacím budoucím. Odvaha, kterou již prokázali mnozí při tvorbě nových architektur solidarity je důvodem k optimismu. Bylo by ale skvělé, kdybychom jednou mohli hovořit o spokojenosti, spíše než odvaze: o životech žitých a nejen přežívaných.</p><p><em>Hassan bin Talal je prominentní veřejný intelektuál, člen výborů několika mezinárodních organizací, držitel řady čestných doktorátů a maďarského státního vyznamenání.</em></p>
 

další články

Články Datalyrics byly publikovány v