ČTK a Datalyrics
<p>DODNES mnozí věří, že multikulturní politická opatření byly přijaty z úslužnosti politiků vůči menšinám, které si chtěli uchovat své odlišnosti. Bylo to jinak. Co přistěhovalce obtěžovalo přinejmenším do pozdních osmdesátých let nebylo přání, aby se s nimi zacházelo odlišně. Byla to skutečnost, že se s nimi zacházelo odlišně.</p><p>V Británii bylo přijetí multikulturních politik podníceno řadou nepokojů, které se prohnaly okrajovými částmi britských měst v pozdních sedmdesátých a ranných osmdesátých letech. Nepokoje byly výbušným vyvrcholením delšího nenásilného úsilí převážně nenáboženských organizací za rovná práva. Svaz indických dělníků se zasazoval za pracovní práva. Hnutí asijské mládeže odmítalo diskriminaci v práci a deportace. <span class="foot-note">RAMAMURTHY, A. (2006) The politics of Britain’s Asian Youth Movements. Race & Class, vol. 48. Groups of radical Asians challenged racism of both the British state and far-right as well as conservative elements within the south Asian community itself.</span></p><p>Aby zajistili klid ve městech, britské úřady nalákaly komunity černochů a Asiatů do politiky. Britská multikulturní opatření učinila z komunitních organizací a jejich vůdců prostředníky mezi menšinami a státem. Problémem bylo, že politická opatření určená k zastupování zájmů jednotlivých menšin “měly sklon zdůrazňovat etnicitu jako klíčovou pro nároky. Začalo se věřit, že rozdělování zdrojů podle etnických nebo náboženských línií je dobrá praxe”, poznamenal Joy Warmington, ředitel jedné neziskovky v Birminghamu, druhém nejlidnatějším britském městě.</p><div class="quote-right">„Skupinové identity nejsou přirozené kategorie, přetváří se zapojením se do společnosti“, říká Kenan Malik.</div><p>Místo toho, aby se obrátili na muslimy a další menšiny jako na občany, politici měli sklon předpokládat, že skutečná loajalita menšin směřuje k jejich víře nebo etnické komunitě. Vůdci takových skupin ale zřídkakdy ztělesňovali své komunity. Většina bělochů by nepovažovala své zájmy jako zvlášť “bílé”. Proč by tak měli uvažovat Sikhové, lidé z Karibiku nebo muslimové? V tom vězel základní kaz této verze multikulturalismu – nebo jak poznamenal Amartya Sen, <em>mnohočetného monokulturalismu</em>: politiky vedené mýtem říkajícím, že společnost se skládá ze zřetelných, jednotných kultur, které tančí jedna kolem druhé. <span class="foot-note">SEN, A. (2006) Identity and Violence: The Illusion of Destiny. W. W. Norton & Company.</span></p><p>„Skupinové identity nejsou přirozené kategorie, přetváří se zapojením se do společnosti,“ říká Kenan Malik. Jak ale kulturní kategorie dostaly úřední stvrzení městských rad, některé identity jakoby se zafixovaly. Být Bangladéšanem zároveň znamenalo nebýt Irem, nebýt Sikhem a nebýt karibským Afričanem. Některé skupiny začali nést jiné nelibě. V roce 2005, po dvaceti letech od původních birminghamských nepokojů, vypukly nové. Tentokrát bylo násilí mezi-etnické. Jiskrou byla fáma, že skupina asijských mužů znásilnila dívku z Jamajky.</p><h3>Německo</h3><p>Německo mezitím po druhé světové válce čelilo poválečnému nedostatku pracovní síly. Přišlo s posty hostujících pracovníků (<em>Gasterbeiter</em>). Turci se mezi nimi postupně stali nejpočetnější skupinou. Německo se na jejich práci spoléhalo. Přistěhovalci, a ještě více jejich děti, začali považovat Německo za svůj domov. Místo toho, aby němečtí politici přistěhovalce přivítali jako sobě rovné Turky povzbudili, aby si uchovali vlastní kulturu, jazyk a životní styl. Občanství jim ale přitom odmítli. Výsledky jsou smíšené.</p><div class="quote-right">„Až do pozdních osmdesátých let o sobě pramálo muslimských přistěhovalců do Evropy smýšlelo tak, jako kdyby patřili k něčemu takovému“ jako „muslimské komunitě“, říká Kenan Malik.</div><p>Dnes se v celé Evropě často hovoří o muslimských komunitách. Ale „až do pozdních osmdesátých let o sobě pramálo muslimských přistěhovalců do Evropy smýšlelo tak, jako kdyby patřili k něčemu takovému“, říká Kenan Malik. V Německu, ale i Francii a Británii přitom už tehdy existovali velké a dobře zakořeněné přistěhovalecké komunity.</p><p>První generace tureckých přistěhovalců do Německa byla zpravidla nevěřící, stejně tak jako první generace severoafrických přistěhovalců do Francie. První vlna jihoasijských přistěhovalců do Británie po druhé světové válce byla více nábožná. Třebaže byli pobožní, k víře však přistupovali s lehkostí. Mnoho mužů pilo alkohol a jen pár žen nosilo hidžáb, neřkuli celoobličejový závoj. „Jejich víra definovala jejich vztah s bohem, ne nedoktnutelnou věřejnou identitu“, říká Malik.</p><p>Otázka kulturních odlišností začala být důležitá až v pozdních osmdesátých letech. Ukázalo se, že generace, která je paradoxně mnohem víc integrovaná a přizpůsobená západu, než byla ta předešlá, důsledněji trvá na uchovávání své údajné zvláštnosti.</p><p>Výraznější vnímání náboženské identity muslimy v Evropě má spletité příčiny. Částečně vyplývá z toho, že identita začala hrát větší úlohu v politice obecně. Částečně vychází z mezinárodního vývoje. Jak Íránská revoluce v roce 1979, tak Bosenská válka v ranných devadesátých letech k upevnění muslimské identity mezi evropskými muslimy výrazně přispěli. A multikulturní politiky ho posílily také.</p><h3>Francie</h3><p>Francouzští politici mají ve zvyku tvrdit, že multikulturalismus odmítají. Říkají, že země galského kohouta se v duchu <em>laïcité </em>chová ke každému člověku jako k francouzskému občanovi. Skutečnost ale bývá odlišná. Mnozí politici a média o občanech severoafrického původu mluví rutinně jako o “muslimech” a “přistěhovalcích”. Mnozí z oněch “muslimů” jsou přitom ale nevěřící a mnoho z oněch “přistěhovalců” jsou francouzští občané druhé generace.</p><div class="quote-right">Mnozí politici a média o občanech severoafrického původu mluví rutinně jako o “muslimech” a “přistěhovalcích”. Mnozí z oněch “muslimů” jsou přitom ale nevěřící a mnoho z oněch “přistěhovalců” jsou francouzští občané druhé generace.</div><p>Francouzská vláda podporuje soukromé katolické a židovské náboženské školy. Školní kalendář je postavený podle katolických svátků. Když muslimští Francouzi požádají o přizpůsobení poskytovaná ostatním náboženským komunitám, úřady jim připomenou, že Francie je světský stát, kde řádné občanství vyžaduje oddělení náboženství od veřejného života. <span class="foot-note">FERNANDO, M. (2014) The Republic Unsettled: Muslim French the Contradictions of Secularism. Duke University Press. </span>Vzdělávací systém se řadí mezi nejméně rovné v rozvinutých zemích.<span class="foot-note"> OECD (2013), PISA 2012 Results: Excellence Through Equity: Giving Every Student the Chance to Succeed (Volume II). PISA, OECD Publishing. See also KEATON, D. (2006) Muslim Girls and the Other France: Race, Identity Politics, and Social Exclusion. Indiana University Press. Documents Muslim children attending overcrowded, underfunded public schools.</span> Uchazeč o práci s muslimsky znějícím jménem má asi třikrát menší šanci na pozvání na pohovor, než jeho soupeř s křesťansky znějícím jménem. <span class="foot-note">VALFORT, A. (2015) Discriminations religieuses à l'embauche: une réalité. Institut Montaigne, October. This study found that a practicing Muslim is around 4 times less likely to land a job interview than a Catholic. See <a href="https://www.institutmontaigne.org/publications/discriminations-religieuses-lembauche-une-realite#etape7" target="_blank">here</a>. ADIDA, C. – LAITIN, D. – VALFORT, M. (2010) Identifying Barriers to Muslim Integration in France. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, December 28, vol. 107 no. 52. This study found that a Muslim candidate is more than 2.5 times less likely to get a job interview than a Christian one. See <a href="https://www.pnas.org/content/107/52/22384" target="_blank">here</a>.</span></p><p>Tak jako v Británii, i ve Francii byla druhá generace přistěhovalců méně ochotná zkousnout pocity křivdy spojenými s nezaměstnaností a společenskou diskriminací. V roce 2005, dvě desetiletí po původních britských nepokojích, se vzbouřili i oni. Bezprostředním spouštečem byla smrt dvou mladíků, které zabil elektrický proud když se před policií schovávali v elektrárně. To navazovalo na rutinní kontroly policií na pařížských předměstích na etnickém základě, které mnozí policisté dodnes považují za důležitou metodou boje se zločinem. <span class="foot-note">Many of such controls have been ruled illegitimate with a landmark decision made by top French civil court in autumn 2016.</span></p><p>Vzbouřenci se organizovali převážně skrze sekulární organizace. Mnozí ale nepokoje prezentovaly jako vyjádření stoupající hrozby islámu pro Francii, spíše než jako reakci na nedostatek příležitostí. Přistěhovalci ze severní Afriky přitom bývali vůči náboženství takřka nevraživí. Přestože pobožnost během let stoupala, podle průzkumu agentury Ifop z roku 2011 se jen 40% z nich pokládá za praktikující muslimy a jen 25% navštěvuje páteční modlitby. <span class="foot-note">IFOP (2011) Analyse 1989-2011: Enquête sur l’implantation et l’évolution de l’Islam de France. See <a href="https://www.ifop.com/publication/enquete-sur-implantation-et-evolution-islam-de-france/#" target="_blank">here</a> [French].</span></p><div class="quote-left">“Zpodobňování islámu jako hrozby pro francouzské hodnoty nejen posílilo politickou roli kultury, ale také posílilo lidové rozčarování nad politikou hlavního proudu“, říká Malik.</div><p>Když politici po nepokojích čelili nedůvěřivé a stahující se veřejnosti, pokusili se znovu prosadit společnou francouzskou identitu. Ale protože se jim nepodařilo jasně definovat nápady a hodnoty, které dělají Francii Francií, pokropili nevraživostí očividné symboly cizosti. V roce 2010 tak například zakázali celoobličejový závoj.</p><p>Teoreticky, francouzské úřady odmítli multikulturní přístup Velké Británie. V praxi se ale chovali k severoafrickým přistěhovalcům a jejím potomkům podobným způsobem – jako k jedné komunitě, v prvé řadě muslimské. Výsledkem je, že přistěhovalci druhé generace jsou často tak odcizení od kultury a zvyků jejich rodičů – a od islámu hlavního proudu – jako od širší francouzské společnosti. „Nejsou chyceni mezi dvěma kulturami, jak se často říká, ale bez jakékoli“, říká Malik. I proto se někteří z nich obrátili k <u>islamismu</u>. Pár jich vyjádřilo svůk vztek skrz džihádistické násilí.</p><p>Francouzské asimilacionistické politiky zároveň posílily pocit neangažovanosti mezi komunitami tradičních pracujících. Ti, podobně jako mnoho částí francouzských severoafrických komunit, začali svůj pocit vyloučení vnímat optikou kulturní a etnické identity. Podle průzkumu agentury Ipsos a Centra pro politologii na univerzitě Science Po z roku 2013 považovalo 74 procent respondentů islám za nekompatibilní s francouzskou společností. “Zpodobňování islámu jako hrozby pro francouzské hodnoty nejen posílilo politickou roli kultury, ale také posílilo lidové rozčarování nad politikou hlavního proudu“, říká Malik.</p><h3>co s tím</h3><p>Někteří zástupci levice míchají multikulturalismus s relativismem a tvrdí, že samotná představa všeobecně platných hodnot je v jistém slovasmyslu rasistická. Na druhé straně jsou ti asimilacionisté, kteří našeptávají, že tradiční osvícenské hodnoty jsou možné jen ve více kulturně stejnorodé společnosti. Úřady mezitím deklarují rozdíly mezi multikulturními a asimilacionistickými opatřeními. Většina takových směrů zpravidla považuje menšinové komunity za stejnorodé celky, přivinuté k určité sestavě kulturních rysů, přesvědčení, hodnot a náboženství, spíše než účastníky vývoje konstituční demokracie.</p><p>Abychom učinili diskuzi věcnější, měli bychom důsledně odlišovat rozmanitost jako žitou zkušenost a multikulturalismus jako politický proces. Kromě toho by „Evropa měla rozlišit mezi barvoslepostí a slepotě k rasismu“, říká Kenan Malik. Deklarace „asimilacionistů“ o rovnosti brání dosažení skutečné rovnosti i daleko za francouzskými hranicemi. Je také mylnou domněnkou, že integrace musí být řízena skrze státní opatření a instituce; ve skutečnosti je ztvárňována občanskou společností – pouty, která lidé vytvoří a organizemi, které založí pro šíření svých nápadů a zájmů.</p><p>Ideální politika by v sobě snoubila multikulturalistické přijetí rozmanitosti, spíše než jeho sklon institucionálně povzbuzovat odlišnost s asimilacionistickou odhodlaností zacházet s každým jako s občanem, spíše než jeho sklon budovat národní identitu označovaním některých skupin obyvatel jako cizáckých.</p>
<p>DODNES mnozí věří, že multikulturní politická opatření byly přijaty z úslužnosti politiků vůči menšinám, které si chtěli uchovat své odlišnosti. Bylo to jinak. Co přistěhovalce obtěžovalo přinejmenším do pozdních osmdesátých let nebylo přání, aby se s nimi zacházelo odlišně. Byla to skutečnost, že se s nimi zacházelo odlišně.</p><p>V Británii bylo přijetí multikulturních politik podníceno řadou nepokojů, které se prohnaly okrajovými částmi britských měst v pozdních sedmdesátých a ranných osmdesátých letech. Nepokoje byly výbušným vyvrcholením delšího nenásilného úsilí převážně nenáboženských organizací za rovná práva. Svaz indických dělníků se zasazoval za pracovní práva. Hnutí asijské mládeže odmítalo diskriminaci v práci a deportace. <span class="foot-note">RAMAMURTHY, A. (2006) The politics of Britain’s Asian Youth Movements. Race & Class, vol. 48. Groups of radical Asians challenged racism of both the British state and far-right as well as conservative elements within the south Asian community itself.</span></p><p>Aby zajistili klid ve městech, britské úřady nalákaly komunity černochů a Asiatů do politiky. Britská multikulturní opatření učinila z komunitních organizací a jejich vůdců prostředníky mezi menšinami a státem. Problémem bylo, že politická opatření určená k zastupování zájmů jednotlivých menšin “měly sklon zdůrazňovat etnicitu jako klíčovou pro nároky. Začalo se věřit, že rozdělování zdrojů podle etnických nebo náboženských línií je dobrá praxe”, poznamenal Joy Warmington, ředitel jedné neziskovky v Birminghamu, druhém nejlidnatějším britském městě.</p><div class="quote-right">„Skupinové identity nejsou přirozené kategorie, přetváří se zapojením se do společnosti“, říká Kenan Malik.</div><p>Místo toho, aby se obrátili na muslimy a další menšiny jako na občany, politici měli sklon předpokládat, že skutečná loajalita menšin směřuje k jejich víře nebo etnické komunitě. Vůdci takových skupin ale zřídkakdy ztělesňovali své komunity. Většina bělochů by nepovažovala své zájmy jako zvlášť “bílé”. Proč by tak měli uvažovat Sikhové, lidé z Karibiku nebo muslimové? V tom vězel základní kaz této verze multikulturalismu – nebo jak poznamenal Amartya Sen, <em>mnohočetného monokulturalismu</em>: politiky vedené mýtem říkajícím, že společnost se skládá ze zřetelných, jednotných kultur, které tančí jedna kolem druhé. <span class="foot-note">SEN, A. (2006) Identity and Violence: The Illusion of Destiny. W. W. Norton & Company.</span></p><p>„Skupinové identity nejsou přirozené kategorie, přetváří se zapojením se do společnosti,“ říká Kenan Malik. Jak ale kulturní kategorie dostaly úřední stvrzení městských rad, některé identity jakoby se zafixovaly. Být Bangladéšanem zároveň znamenalo nebýt Irem, nebýt Sikhem a nebýt karibským Afričanem. Některé skupiny začali nést jiné nelibě. V roce 2005, po dvaceti letech od původních birminghamských nepokojů, vypukly nové. Tentokrát bylo násilí mezi-etnické. Jiskrou byla fáma, že skupina asijských mužů znásilnila dívku z Jamajky.</p><h3>Německo</h3><p>Německo mezitím po druhé světové válce čelilo poválečnému nedostatku pracovní síly. Přišlo s posty hostujících pracovníků (<em>Gasterbeiter</em>). Turci se mezi nimi postupně stali nejpočetnější skupinou. Německo se na jejich práci spoléhalo. Přistěhovalci, a ještě více jejich děti, začali považovat Německo za svůj domov. Místo toho, aby němečtí politici přistěhovalce přivítali jako sobě rovné Turky povzbudili, aby si uchovali vlastní kulturu, jazyk a životní styl. Občanství jim ale přitom odmítli. Výsledky jsou smíšené.</p><div class="quote-right">„Až do pozdních osmdesátých let o sobě pramálo muslimských přistěhovalců do Evropy smýšlelo tak, jako kdyby patřili k něčemu takovému“ jako „muslimské komunitě“, říká Kenan Malik.</div><p>Dnes se v celé Evropě často hovoří o muslimských komunitách. Ale „až do pozdních osmdesátých let o sobě pramálo muslimských přistěhovalců do Evropy smýšlelo tak, jako kdyby patřili k něčemu takovému“, říká Kenan Malik. V Německu, ale i Francii a Británii přitom už tehdy existovali velké a dobře zakořeněné přistěhovalecké komunity.</p><p>První generace tureckých přistěhovalců do Německa byla zpravidla nevěřící, stejně tak jako první generace severoafrických přistěhovalců do Francie. První vlna jihoasijských přistěhovalců do Británie po druhé světové válce byla více nábožná. Třebaže byli pobožní, k víře však přistupovali s lehkostí. Mnoho mužů pilo alkohol a jen pár žen nosilo hidžáb, neřkuli celoobličejový závoj. „Jejich víra definovala jejich vztah s bohem, ne nedoktnutelnou věřejnou identitu“, říká Malik.</p><p>Otázka kulturních odlišností začala být důležitá až v pozdních osmdesátých letech. Ukázalo se, že generace, která je paradoxně mnohem víc integrovaná a přizpůsobená západu, než byla ta předešlá, důsledněji trvá na uchovávání své údajné zvláštnosti.</p><p>Výraznější vnímání náboženské identity muslimy v Evropě má spletité příčiny. Částečně vyplývá z toho, že identita začala hrát větší úlohu v politice obecně. Částečně vychází z mezinárodního vývoje. Jak Íránská revoluce v roce 1979, tak Bosenská válka v ranných devadesátých letech k upevnění muslimské identity mezi evropskými muslimy výrazně přispěli. A multikulturní politiky ho posílily také.</p><h3>Francie</h3><p>Francouzští politici mají ve zvyku tvrdit, že multikulturalismus odmítají. Říkají, že země galského kohouta se v duchu <em>laïcité </em>chová ke každému člověku jako k francouzskému občanovi. Skutečnost ale bývá odlišná. Mnozí politici a média o občanech severoafrického původu mluví rutinně jako o “muslimech” a “přistěhovalcích”. Mnozí z oněch “muslimů” jsou přitom ale nevěřící a mnoho z oněch “přistěhovalců” jsou francouzští občané druhé generace.</p><div class="quote-right">Mnozí politici a média o občanech severoafrického původu mluví rutinně jako o “muslimech” a “přistěhovalcích”. Mnozí z oněch “muslimů” jsou přitom ale nevěřící a mnoho z oněch “přistěhovalců” jsou francouzští občané druhé generace.</div><p>Francouzská vláda podporuje soukromé katolické a židovské náboženské školy. Školní kalendář je postavený podle katolických svátků. Když muslimští Francouzi požádají o přizpůsobení poskytovaná ostatním náboženským komunitám, úřady jim připomenou, že Francie je světský stát, kde řádné občanství vyžaduje oddělení náboženství od veřejného života. <span class="foot-note">FERNANDO, M. (2014) The Republic Unsettled: Muslim French the Contradictions of Secularism. Duke University Press. </span>Vzdělávací systém se řadí mezi nejméně rovné v rozvinutých zemích.<span class="foot-note"> OECD (2013), PISA 2012 Results: Excellence Through Equity: Giving Every Student the Chance to Succeed (Volume II). PISA, OECD Publishing. See also KEATON, D. (2006) Muslim Girls and the Other France: Race, Identity Politics, and Social Exclusion. Indiana University Press. Documents Muslim children attending overcrowded, underfunded public schools.</span> Uchazeč o práci s muslimsky znějícím jménem má asi třikrát menší šanci na pozvání na pohovor, než jeho soupeř s křesťansky znějícím jménem. <span class="foot-note">VALFORT, A. (2015) Discriminations religieuses à l'embauche: une réalité. Institut Montaigne, October. This study found that a practicing Muslim is around 4 times less likely to land a job interview than a Catholic. See <a href="https://www.institutmontaigne.org/publications/discriminations-religieuses-lembauche-une-realite#etape7" target="_blank">here</a>. ADIDA, C. – LAITIN, D. – VALFORT, M. (2010) Identifying Barriers to Muslim Integration in France. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, December 28, vol. 107 no. 52. This study found that a Muslim candidate is more than 2.5 times less likely to get a job interview than a Christian one. See <a href="https://www.pnas.org/content/107/52/22384" target="_blank">here</a>.</span></p><p>Tak jako v Británii, i ve Francii byla druhá generace přistěhovalců méně ochotná zkousnout pocity křivdy spojenými s nezaměstnaností a společenskou diskriminací. V roce 2005, dvě desetiletí po původních britských nepokojích, se vzbouřili i oni. Bezprostředním spouštečem byla smrt dvou mladíků, které zabil elektrický proud když se před policií schovávali v elektrárně. To navazovalo na rutinní kontroly policií na pařížských předměstích na etnickém základě, které mnozí policisté dodnes považují za důležitou metodou boje se zločinem. <span class="foot-note">Many of such controls have been ruled illegitimate with a landmark decision made by top French civil court in autumn 2016.</span></p><p>Vzbouřenci se organizovali převážně skrze sekulární organizace. Mnozí ale nepokoje prezentovaly jako vyjádření stoupající hrozby islámu pro Francii, spíše než jako reakci na nedostatek příležitostí. Přistěhovalci ze severní Afriky přitom bývali vůči náboženství takřka nevraživí. Přestože pobožnost během let stoupala, podle průzkumu agentury Ifop z roku 2011 se jen 40% z nich pokládá za praktikující muslimy a jen 25% navštěvuje páteční modlitby. <span class="foot-note">IFOP (2011) Analyse 1989-2011: Enquête sur l’implantation et l’évolution de l’Islam de France. See <a href="https://www.ifop.com/publication/enquete-sur-implantation-et-evolution-islam-de-france/#" target="_blank">here</a> [French].</span></p><div class="quote-left">“Zpodobňování islámu jako hrozby pro francouzské hodnoty nejen posílilo politickou roli kultury, ale také posílilo lidové rozčarování nad politikou hlavního proudu“, říká Malik.</div><p>Když politici po nepokojích čelili nedůvěřivé a stahující se veřejnosti, pokusili se znovu prosadit společnou francouzskou identitu. Ale protože se jim nepodařilo jasně definovat nápady a hodnoty, které dělají Francii Francií, pokropili nevraživostí očividné symboly cizosti. V roce 2010 tak například zakázali celoobličejový závoj.</p><p>Teoreticky, francouzské úřady odmítli multikulturní přístup Velké Británie. V praxi se ale chovali k severoafrickým přistěhovalcům a jejím potomkům podobným způsobem – jako k jedné komunitě, v prvé řadě muslimské. Výsledkem je, že přistěhovalci druhé generace jsou často tak odcizení od kultury a zvyků jejich rodičů – a od islámu hlavního proudu – jako od širší francouzské společnosti. „Nejsou chyceni mezi dvěma kulturami, jak se často říká, ale bez jakékoli“, říká Malik. I proto se někteří z nich obrátili k <u>islamismu</u>. Pár jich vyjádřilo svůk vztek skrz džihádistické násilí.</p><p>Francouzské asimilacionistické politiky zároveň posílily pocit neangažovanosti mezi komunitami tradičních pracujících. Ti, podobně jako mnoho částí francouzských severoafrických komunit, začali svůj pocit vyloučení vnímat optikou kulturní a etnické identity. Podle průzkumu agentury Ipsos a Centra pro politologii na univerzitě Science Po z roku 2013 považovalo 74 procent respondentů islám za nekompatibilní s francouzskou společností. “Zpodobňování islámu jako hrozby pro francouzské hodnoty nejen posílilo politickou roli kultury, ale také posílilo lidové rozčarování nad politikou hlavního proudu“, říká Malik.</p><h3>co s tím</h3><p>Někteří zástupci levice míchají multikulturalismus s relativismem a tvrdí, že samotná představa všeobecně platných hodnot je v jistém slovasmyslu rasistická. Na druhé straně jsou ti asimilacionisté, kteří našeptávají, že tradiční osvícenské hodnoty jsou možné jen ve více kulturně stejnorodé společnosti. Úřady mezitím deklarují rozdíly mezi multikulturními a asimilacionistickými opatřeními. Většina takových směrů zpravidla považuje menšinové komunity za stejnorodé celky, přivinuté k určité sestavě kulturních rysů, přesvědčení, hodnot a náboženství, spíše než účastníky vývoje konstituční demokracie.</p><p>Abychom učinili diskuzi věcnější, měli bychom důsledně odlišovat rozmanitost jako žitou zkušenost a multikulturalismus jako politický proces. Kromě toho by „Evropa měla rozlišit mezi barvoslepostí a slepotě k rasismu“, říká Kenan Malik. Deklarace „asimilacionistů“ o rovnosti brání dosažení skutečné rovnosti i daleko za francouzskými hranicemi. Je také mylnou domněnkou, že integrace musí být řízena skrze státní opatření a instituce; ve skutečnosti je ztvárňována občanskou společností – pouty, která lidé vytvoří a organizemi, které založí pro šíření svých nápadů a zájmů.</p><p>Ideální politika by v sobě snoubila multikulturalistické přijetí rozmanitosti, spíše než jeho sklon institucionálně povzbuzovat odlišnost s asimilacionistickou odhodlaností zacházet s každým jako s občanem, spíše než jeho sklon budovat národní identitu označovaním některých skupin obyvatel jako cizáckých.</p>
<p>DODNES mnozí věří, že multikulturní politická opatření byly přijaty z úslužnosti politiků vůči menšinám, které si chtěli uchovat své odlišnosti. Bylo to jinak. Co přistěhovalce obtěžovalo přinejmenším do pozdních osmdesátých let nebylo přání, aby se s nimi zacházelo odlišně. Byla to skutečnost, že se s nimi zacházelo odlišně.</p><p>V Británii bylo přijetí multikulturních politik podníceno řadou nepokojů, které se prohnaly okrajovými částmi britských měst v pozdních sedmdesátých a ranných osmdesátých letech. Nepokoje byly výbušným vyvrcholením delšího nenásilného úsilí převážně nenáboženských organizací za rovná práva. Svaz indických dělníků se zasazoval za pracovní práva. Hnutí asijské mládeže odmítalo diskriminaci v práci a deportace. <span class="foot-note">RAMAMURTHY, A. (2006) The politics of Britain’s Asian Youth Movements. Race & Class, vol. 48. Groups of radical Asians challenged racism of both the British state and far-right as well as conservative elements within the south Asian community itself.</span></p><p>Aby zajistili klid ve městech, britské úřady nalákaly komunity černochů a Asiatů do politiky. Britská multikulturní opatření učinila z komunitních organizací a jejich vůdců prostředníky mezi menšinami a státem. Problémem bylo, že politická opatření určená k zastupování zájmů jednotlivých menšin “měly sklon zdůrazňovat etnicitu jako klíčovou pro nároky. Začalo se věřit, že rozdělování zdrojů podle etnických nebo náboženských línií je dobrá praxe”, poznamenal Joy Warmington, ředitel jedné neziskovky v Birminghamu, druhém nejlidnatějším britském městě.</p><div class="quote-right">„Skupinové identity nejsou přirozené kategorie, přetváří se zapojením se do společnosti“, říká Kenan Malik.</div><p>Místo toho, aby se obrátili na muslimy a další menšiny jako na občany, politici měli sklon předpokládat, že skutečná loajalita menšin směřuje k jejich víře nebo etnické komunitě. Vůdci takových skupin ale zřídkakdy ztělesňovali své komunity. Většina bělochů by nepovažovala své zájmy jako zvlášť “bílé”. Proč by tak měli uvažovat Sikhové, lidé z Karibiku nebo muslimové? V tom vězel základní kaz této verze multikulturalismu – nebo jak poznamenal Amartya Sen, <em>mnohočetného monokulturalismu</em>: politiky vedené mýtem říkajícím, že společnost se skládá ze zřetelných, jednotných kultur, které tančí jedna kolem druhé. <span class="foot-note">SEN, A. (2006) Identity and Violence: The Illusion of Destiny. W. W. Norton & Company.</span></p><p>„Skupinové identity nejsou přirozené kategorie, přetváří se zapojením se do společnosti,“ říká Kenan Malik. Jak ale kulturní kategorie dostaly úřední stvrzení městských rad, některé identity jakoby se zafixovaly. Být Bangladéšanem zároveň znamenalo nebýt Irem, nebýt Sikhem a nebýt karibským Afričanem. Některé skupiny začali nést jiné nelibě. V roce 2005, po dvaceti letech od původních birminghamských nepokojů, vypukly nové. Tentokrát bylo násilí mezi-etnické. Jiskrou byla fáma, že skupina asijských mužů znásilnila dívku z Jamajky.</p><h3>Německo</h3><p>Německo mezitím po druhé světové válce čelilo poválečnému nedostatku pracovní síly. Přišlo s posty hostujících pracovníků (<em>Gasterbeiter</em>). Turci se mezi nimi postupně stali nejpočetnější skupinou. Německo se na jejich práci spoléhalo. Přistěhovalci, a ještě více jejich děti, začali považovat Německo za svůj domov. Místo toho, aby němečtí politici přistěhovalce přivítali jako sobě rovné Turky povzbudili, aby si uchovali vlastní kulturu, jazyk a životní styl. Občanství jim ale přitom odmítli. Výsledky jsou smíšené.</p><div class="quote-right">„Až do pozdních osmdesátých let o sobě pramálo muslimských přistěhovalců do Evropy smýšlelo tak, jako kdyby patřili k něčemu takovému“ jako „muslimské komunitě“, říká Kenan Malik.</div><p>Dnes se v celé Evropě často hovoří o muslimských komunitách. Ale „až do pozdních osmdesátých let o sobě pramálo muslimských přistěhovalců do Evropy smýšlelo tak, jako kdyby patřili k něčemu takovému“, říká Kenan Malik. V Německu, ale i Francii a Británii přitom už tehdy existovali velké a dobře zakořeněné přistěhovalecké komunity.</p><p>První generace tureckých přistěhovalců do Německa byla zpravidla nevěřící, stejně tak jako první generace severoafrických přistěhovalců do Francie. První vlna jihoasijských přistěhovalců do Británie po druhé světové válce byla více nábožná. Třebaže byli pobožní, k víře však přistupovali s lehkostí. Mnoho mužů pilo alkohol a jen pár žen nosilo hidžáb, neřkuli celoobličejový závoj. „Jejich víra definovala jejich vztah s bohem, ne nedoktnutelnou věřejnou identitu“, říká Malik.</p><p>Otázka kulturních odlišností začala být důležitá až v pozdních osmdesátých letech. Ukázalo se, že generace, která je paradoxně mnohem víc integrovaná a přizpůsobená západu, než byla ta předešlá, důsledněji trvá na uchovávání své údajné zvláštnosti.</p><p>Výraznější vnímání náboženské identity muslimy v Evropě má spletité příčiny. Částečně vyplývá z toho, že identita začala hrát větší úlohu v politice obecně. Částečně vychází z mezinárodního vývoje. Jak Íránská revoluce v roce 1979, tak Bosenská válka v ranných devadesátých letech k upevnění muslimské identity mezi evropskými muslimy výrazně přispěli. A multikulturní politiky ho posílily také.</p><h3>Francie</h3><p>Francouzští politici mají ve zvyku tvrdit, že multikulturalismus odmítají. Říkají, že země galského kohouta se v duchu <em>laïcité </em>chová ke každému člověku jako k francouzskému občanovi. Skutečnost ale bývá odlišná. Mnozí politici a média o občanech severoafrického původu mluví rutinně jako o “muslimech” a “přistěhovalcích”. Mnozí z oněch “muslimů” jsou přitom ale nevěřící a mnoho z oněch “přistěhovalců” jsou francouzští občané druhé generace.</p><div class="quote-right">Mnozí politici a média o občanech severoafrického původu mluví rutinně jako o “muslimech” a “přistěhovalcích”. Mnozí z oněch “muslimů” jsou přitom ale nevěřící a mnoho z oněch “přistěhovalců” jsou francouzští občané druhé generace.</div><p>Francouzská vláda podporuje soukromé katolické a židovské náboženské školy. Školní kalendář je postavený podle katolických svátků. Když muslimští Francouzi požádají o přizpůsobení poskytovaná ostatním náboženským komunitám, úřady jim připomenou, že Francie je světský stát, kde řádné občanství vyžaduje oddělení náboženství od veřejného života. <span class="foot-note">FERNANDO, M. (2014) The Republic Unsettled: Muslim French the Contradictions of Secularism. Duke University Press. </span>Vzdělávací systém se řadí mezi nejméně rovné v rozvinutých zemích.<span class="foot-note"> OECD (2013), PISA 2012 Results: Excellence Through Equity: Giving Every Student the Chance to Succeed (Volume II). PISA, OECD Publishing. See also KEATON, D. (2006) Muslim Girls and the Other France: Race, Identity Politics, and Social Exclusion. Indiana University Press. Documents Muslim children attending overcrowded, underfunded public schools.</span> Uchazeč o práci s muslimsky znějícím jménem má asi třikrát menší šanci na pozvání na pohovor, než jeho soupeř s křesťansky znějícím jménem. <span class="foot-note">VALFORT, A. (2015) Discriminations religieuses à l'embauche: une réalité. Institut Montaigne, October. This study found that a practicing Muslim is around 4 times less likely to land a job interview than a Catholic. See <a href="https://www.institutmontaigne.org/publications/discriminations-religieuses-lembauche-une-realite#etape7" target="_blank">here</a>. ADIDA, C. – LAITIN, D. – VALFORT, M. (2010) Identifying Barriers to Muslim Integration in France. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, December 28, vol. 107 no. 52. This study found that a Muslim candidate is more than 2.5 times less likely to get a job interview than a Christian one. See <a href="https://www.pnas.org/content/107/52/22384" target="_blank">here</a>.</span></p><p>Tak jako v Británii, i ve Francii byla druhá generace přistěhovalců méně ochotná zkousnout pocity křivdy spojenými s nezaměstnaností a společenskou diskriminací. V roce 2005, dvě desetiletí po původních britských nepokojích, se vzbouřili i oni. Bezprostředním spouštečem byla smrt dvou mladíků, které zabil elektrický proud když se před policií schovávali v elektrárně. To navazovalo na rutinní kontroly policií na pařížských předměstích na etnickém základě, které mnozí policisté dodnes považují za důležitou metodou boje se zločinem. <span class="foot-note">Many of such controls have been ruled illegitimate with a landmark decision made by top French civil court in autumn 2016.</span></p><p>Vzbouřenci se organizovali převážně skrze sekulární organizace. Mnozí ale nepokoje prezentovaly jako vyjádření stoupající hrozby islámu pro Francii, spíše než jako reakci na nedostatek příležitostí. Přistěhovalci ze severní Afriky přitom bývali vůči náboženství takřka nevraživí. Přestože pobožnost během let stoupala, podle průzkumu agentury Ifop z roku 2011 se jen 40% z nich pokládá za praktikující muslimy a jen 25% navštěvuje páteční modlitby. <span class="foot-note">IFOP (2011) Analyse 1989-2011: Enquête sur l’implantation et l’évolution de l’Islam de France. See <a href="https://www.ifop.com/publication/enquete-sur-implantation-et-evolution-islam-de-france/#" target="_blank">here</a> [French].</span></p><div class="quote-left">“Zpodobňování islámu jako hrozby pro francouzské hodnoty nejen posílilo politickou roli kultury, ale také posílilo lidové rozčarování nad politikou hlavního proudu“, říká Malik.</div><p>Když politici po nepokojích čelili nedůvěřivé a stahující se veřejnosti, pokusili se znovu prosadit společnou francouzskou identitu. Ale protože se jim nepodařilo jasně definovat nápady a hodnoty, které dělají Francii Francií, pokropili nevraživostí očividné symboly cizosti. V roce 2010 tak například zakázali celoobličejový závoj.</p><p>Teoreticky, francouzské úřady odmítli multikulturní přístup Velké Británie. V praxi se ale chovali k severoafrickým přistěhovalcům a jejím potomkům podobným způsobem – jako k jedné komunitě, v prvé řadě muslimské. Výsledkem je, že přistěhovalci druhé generace jsou často tak odcizení od kultury a zvyků jejich rodičů – a od islámu hlavního proudu – jako od širší francouzské společnosti. „Nejsou chyceni mezi dvěma kulturami, jak se často říká, ale bez jakékoli“, říká Malik. I proto se někteří z nich obrátili k <u>islamismu</u>. Pár jich vyjádřilo svůk vztek skrz džihádistické násilí.</p><p>Francouzské asimilacionistické politiky zároveň posílily pocit neangažovanosti mezi komunitami tradičních pracujících. Ti, podobně jako mnoho částí francouzských severoafrických komunit, začali svůj pocit vyloučení vnímat optikou kulturní a etnické identity. Podle průzkumu agentury Ipsos a Centra pro politologii na univerzitě Science Po z roku 2013 považovalo 74 procent respondentů islám za nekompatibilní s francouzskou společností. “Zpodobňování islámu jako hrozby pro francouzské hodnoty nejen posílilo politickou roli kultury, ale také posílilo lidové rozčarování nad politikou hlavního proudu“, říká Malik.</p><h3>co s tím</h3><p>Někteří zástupci levice míchají multikulturalismus s relativismem a tvrdí, že samotná představa všeobecně platných hodnot je v jistém slovasmyslu rasistická. Na druhé straně jsou ti asimilacionisté, kteří našeptávají, že tradiční osvícenské hodnoty jsou možné jen ve více kulturně stejnorodé společnosti. Úřady mezitím deklarují rozdíly mezi multikulturními a asimilacionistickými opatřeními. Většina takových směrů zpravidla považuje menšinové komunity za stejnorodé celky, přivinuté k určité sestavě kulturních rysů, přesvědčení, hodnot a náboženství, spíše než účastníky vývoje konstituční demokracie.</p><p>Abychom učinili diskuzi věcnější, měli bychom důsledně odlišovat rozmanitost jako žitou zkušenost a multikulturalismus jako politický proces. Kromě toho by „Evropa měla rozlišit mezi barvoslepostí a slepotě k rasismu“, říká Kenan Malik. Deklarace „asimilacionistů“ o rovnosti brání dosažení skutečné rovnosti i daleko za francouzskými hranicemi. Je také mylnou domněnkou, že integrace musí být řízena skrze státní opatření a instituce; ve skutečnosti je ztvárňována občanskou společností – pouty, která lidé vytvoří a organizemi, které založí pro šíření svých nápadů a zájmů.</p><p>Ideální politika by v sobě snoubila multikulturalistické přijetí rozmanitosti, spíše než jeho sklon institucionálně povzbuzovat odlišnost s asimilacionistickou odhodlaností zacházet s každým jako s občanem, spíše než jeho sklon budovat národní identitu označovaním některých skupin obyvatel jako cizáckých.</p>
31. říjen 2019
Článek je založený na nápadech Kenana Malika z eseje pro časopis Foreign Affairs březen/duben 2015. Text pro širší, středoevropské publikum zkrátil a upravil David Růžička s požehnáním Kenana Malika, ale nebyl Malikem recenzován.
Články Datalyrics byly publikovány v